Bylo mi tehdy 14 let, když Elvis Presley nazpíval svoje nejv?tší hity. Zcela vyjíme?n? je ob?as hráli na ?eských stanicích. Proto Jesse na st?edních vlnách ladili „Laxík“ Rádio Vamberk nebo vysílání Prousarmymunik. Tam po?ítaný rock byl slyšet i n?kolikrát v hodin?, aby se poslucha? do?kal kýžených skladeb, musel vyslechnout desítky dalších. Mezi jinými i ?V, Mill Bíl i Muzic - to byly sm?si folku, blue grasu i polky.
Všude byla dominantním nástrojem kytara, banjo, ale také basa, dobro, mandolína atd.

Mě osobně zaujala kromě kytary i „steelkytara“. A to právě bylo moje první seznámení se s americkou country muzikou, nástroji a také interprety.
Některé hity byly tak melodické, že jsem si je zapamatoval, abych je mohl reprodukovat. Vypomáhal jsem si s takzvanou „Svahilštinou“ – tj. směsí anglických slovíček. Všechno mělo ale jednu podmínku. A tou byla kytara. Moc jsem si jí přál, ale dlouho jsem onu vytouženou kytařičku nedostal. Až jednou o Vánocích ležela pod stromečkem elektrická kytara a vedle ní zesilovač i s reproduktorem – tzv. kombo! To bylo radosti!... ale ne na dlouho. Mělo to jednu podstatnou chybu. Přístroj byl vadný a nikdo ho nedokázal opravit. Byl jsem tehdy dost zklamaný, ale přesto šťastný. Brnkal jsme na ono „prkno“ a jednoho dne jsme se rozhodl, že si na kytaru na brigádě vydělám. To znamenalo, že investuji svá odpoledne ihned po škole. A ta končila ve 13:20. Ve 14 hodin jsem už vykládal vagony s lahvemi na olej. Za 8 hodin této činnosti jsme si tenkrát vydělal 50 korun. Pochopil jsem, že mně čeká ještě pořádná dřina. Ale těch 150 korun už mě hřálo na srdci.

Jednou jsem procházel Stalinovy sady – přesněji Sady Rudé armády - a v jednom rohu na lavičkách seděla parta kluků a holek. Dva z nich měli kytaru a popěvovali cosi o tom, že…: „...tam v Dakotě nahoře, v malém trempi - táboře opice už nebolí, všichni spěj jak mrtvoly“. Tak právě tady jsme se seznámili s Pavlem Brünerem, který tehdy zvládal už několik akordů. Byl to on, kdo mi prozradil, jak získat kytaru o něco levněji, než stála v hudebninách. Mělo to však další úskalí. Znamenalo to, jet z Ústí vlakem do Lipska, tam zakoupit nástroj, ale s rizikem, že „zlý celník“ si může kytaru nechat a proclít.A to by se pak v pěkně prodražilo. Al i přes všechna ta rizika jsem to tehdá zkusil.
Za 90 Kč jsme tehdy koupil „bulharku“. Tu jsem vezl do NDR. Ale nedovezl. Cestou jsem ji totiž smutně vyhodil z okýnka vlaku. Měl jsem ji však zapsanou v celním prohlášeni, a tak zpáteční cesta proběhla v klidu. Nová kytara celníky zaujala, ale celní prohlášení „mluvilo“ jasně. Byla zde zapsána kytara v hodnotě 150 marek. Tudíž jsem si mohl vézt přes hranice tam i zpět.
Po návratu jsme se choval divně. Kytaru jsme neopouštěl ve dne ani v noci. Kromě zvládnutých akordů C-dur. D-dur, a E-dur H7 jsem vyluzoval mým hlubokým hlasem melodie, které jsem pochytil právě z rádií. To měl kupodivu velký úspěch nejen u posluchačů na chmelové brigádě, ale i u party v parku.
Tam mě seznámili s Karlem Havlíčkem, který válel i skladby od Beatles. Zanedlouho vzniklo torzo naší kapely. Začali jsme nejdříve hrát líbivé melodie a psát české texty. O to líp se právě pak pamatovaly. Jedničkou ovšem tehdy byla i „ Dajána“ Kanaďana Pavla Anky.
V té době jsem večer co večer trávil v parku s kytarou. Je zvláštní, že ač jsem později zpíval dosti hlubokým hlasem pubertální hlasový projev bylo až ječení. V té době jsme se setkal s Jirkou Davidem, který byl členem kapely Ing. Jiřího Šošvalda - ta v té době měla název „A-Z Septet.“ „Šósimu“, jak se Jirkovi tenkrát přezdívalo, bylo tehdy 52 let, Anně bylo 28 let. Jirka byl obrovský, vyznavačem americké moderní country. Byl to vynikající muzikant. Ovládal hru na housle, kytaru, mandolínu, piáno... Prostě co vzal do ruky, na to dovedl vyloudit pár tónů. Psal taky výborné texty. Byl to notař. Na zkoušky chodil připravený nejen hudebně, ale měl často rozepsané i vokály pro čtyři hlasy.
Ve svém věku zaujal i dívky podstatně mladší, čehož i využíval. A s omluvným tvrzením: “Já stařec, bych si s tím mládětem nevěděl rady.“ Osobně si myslím, že by si rady věděl. Osobně jsem ho viděl, jak ho za vlahých nocí doprovázet “ročníky“ mladší – kolikrát i o deset, až patnáct let. V kapele měl vždy autoritu. Na jeho výlety po českých krajích rádi vzpomínáme v dobrém. V kapele byly také tři půvabné dívky. Věrka Kafková, Zdenka Špidlenová a Manka Gybiecová. Pro mužskou část publika to byla vítaná změna. Nejen díky příjemným hlasům, ale děvčata v minisukních uměla zaujmout chlapy ve všech koutech republiky i tím, jak jim to slušelo.
Mnohde se muži snažili o jejich přízeň, bohužel někdy až příliš surově. Například ve Strážnici, kde měly dívky velký úspěch, dokonce padly i facky. Ale to už jsme u další fáze vývoje naší kapely. Po čase jsme totiž naši kapelu přejmenovali. Dostala jméno“ Strangers“. Finální název byl ale “C-Studio Jiřího Šošvalda“. Pod tímto jménem jsme vystupovali už i na našich prvních soutěžích. Ještě k obsazení kapely.
Na basovou kytaru hrál Petr Hořejší, který také ale ovšem i zpíval. Z jeho projevu byla děvčata vždycky u vytržení. Je škoda, že tehdy „Panton„ nebo „Supraphon“ nevydaly jeho písničku „Bílý šeřík“, na kterou přicházely písemné ohlasy do ústeckého rozhlasu ještě dlouho po rozchodu skupiny.

PORTA

K Portě mělo „C- Studio“ velmi blízko. Protože Ing. Šošvald byl jedním z duchovních otců Porty, osobně jsme tam absolvoval tři vystoupení. Dvě na „Portě“ v Ústí a jedno v Jihlavě. Byl jsem také na „Portě“ v Plzni, kde byly výjimečně dobré podmínky. A to nejen díky amfiteátru, ale také díky louce přímo u jeviště a okolním výstavištěm. Ale ústecká „Porta“ byla pořád domácí. To se projevovalo fanatickým publikem. Ani to však nebránilo trémě a nervozitě, která mě před velkým publikem i velkou konkurence kvalitních kapel provázela.
Vystoupení na „Portě“ je jistě velký a náročný „prubířským kamenem“, ale také možností, jak se konfrontovat s ostatními skupinami a získat publicitu. „Porta“ je velkým startem mezi širokou konkurenci kvalitních kapel. Bez účasti na „Portě“ je každá skupina „odstavena na vedlejší kolej“.

Proto všem přeji, aby si na „Portě“ mohli zahrát a našli v tomto hudebním kousku světa i to své místo. Hodně štěstí…
Jindra Šťáhlavský