Všechno m? bolí. Vstávám z postele, protírám o?i a shazuju z polštá?e kocoura. Nevím, co to má za zvyk v noci potichu p?ijít, a nacpat se ke mn?. Takže vy?istit zuby, vyplivnout pár ko?i?ích chlup?, uva?it kafe a zapnout po?íta?. Ze v?erejška mám nedod?lanou písni?ku v notách. Ale stejn? se mi moc nezdá, asi to ješt? budu p?ed?lávat.

Dívám se na sebe do zrcadla. Tak to jsem já? Zmačkaná tvář, třídenní strnisko, prošedivělé vlasy, které už volají po holiči, vrásky jak kůra borovice a chlupy v uších.
Sakra, co na mě ještě ty holky vidí? Ženský jsou nepochopitelné. To už za ta léta vím.
Večer hraju v jakési dědině na Vysočině. Hříběcí. To bude asi díra. Vždyť tam nikdo nepřijde. Takže tradičně, pořadatel s rodinou, dva, tři zvědavci, pár odkvetlých dorostenek, které se nudí, a spousta volných a prázdných židlí. Ještě že pro mě přijedou na nádraží, abych nemusel pěšky s báglem a kytarou. Už mi to moc nešlape. Jo tenkrát… Koukám, že slovo tenkrát používám stále častěji.
Vlak zastavil na opuštěném vesnickém nádražíčku. Byl jsem jediný, kdo vystoupil. Už na mě čekali. Smráká se a taky už dost špatně vidím. Nějaký chlápek s vousama mi tiskne ruku, ukládá kytaru do auta a jedeme vstříc jednomu z dalších propadáků.
Vesnická hospoda se sálem. Kolik už jsem jich takových viděl. Jenže tady nestačím zírat. Před hospodou není kam zaparkovat. Auto vedle auta. Vcházím dovnitř, prodírám se mezi spoustou lidí. „Už je tady, už přijel.“ „Hele táto, to je on“. „Jé, Kiďák“. Všichni se na mě usmívají, podávají ruku, nebo alespoň významně pomrkávají. Teprve ve světle žárovek si můžu prohlídnout toho, kdo mě přivezl. Jeho hlas je mi povědomý i tvář maskovaná šedivým plnovousem. Ty oči, ty oči. Kde jen jsem je viděl. Sakra paměť. Stárnu. Jo tenkrát…
Musím uznat, že jsem překvapený. Tolik lidí. A v takové díře. Vždyť je tu jen pár baráků. To kvůli mně přijeli z dalekého okolí.
Na malém pódiu stojan s mikrofonem, židle, sklenice s vodou. Ladím a dívám se po sále. Lidi pomalu přichází, zdraví se povídají. Pak potemní světla, a první tóny se rozletí. Pohladí posluchače, vsáknou se do dávno nemalovaných stěn, stečou po ušmudlaných oknech a zapadnou do duší těch, co ví. Jako pokaždé, přivírám oči a nořím se do příběhů a tónů svých písní. Ne, nemyslím si, že jsou bůhví jak geniální. Nejsou. Jen je v nich můj život. Se svými bolestmi, pochybami i radostmi. Láska i zklamání. Vítězství i prohry. A taky kus pokory. Je v nich má cesta za poznáním. Je v nich život. Můj i jejich. A proto jim věří. Stejně jinak psát neumím. Nedovedu jen tak pokládat slova o ničem a tvářit se, že nade mě není.
Veselá střídá vážnou, potlesk střídá nábožné ticho, tóny pronikají kůží až do hlubin těla a najednou je tu poslední písnička, poslední přídavek, poslední úklona.
Jsem unavený. Dřív jsem přece jen vydržel víc. Jo tenkrát…
Ukládám kytaru do pouzdra a s chutí se vydávám k výčepu. Cestou pár podpisů, pár podání rukou, pár pochvalných vět.
„Máš jiný písničky než tenkrát. Víc pod kůži, víc zasáhnou. Líbilo se mi to. A mojí ženě taky“. „Díky moc“. Ten hlas, ty oči. Sakra, odkud toho chlápka znám? A najednou mi to zapálí. To je přece náš Šerif. Šerif naší osady. Bože, kolik je to let?
„Jseš to vážně ty? Šerif“? „Jo, tak jsi mě přece jen poznal. To víš, ubývá vlasů, roste bříško, a ty fousy..“
Sedíme u rohového stolu, je dávno po půlnoci, jeho žena i s dvěma klukama už dávno odešli domů a my vzpomínáme. Jo tenkrát…
„Pamatuješ jak.., a co Torpédo s Jimmem.., jo tak Jimm žije v Dánsku? A zase, „pamatuješ jak…kdy to bylo? Jo a ten potlach…“
„Kde spíš“? „V nějakém penzionu, asi pět kiláků odsud“ Musím zavolat taxík, zítra ještě hraju někde u Prahy. A co ty? Jak jsi se octl v takové myší díře“? „To víš, láska, dům, děti…“ Šerif se odmlčel, dopil pivo a zvedl se k odchodu. „Měj se a díky za všecko. Za vzpomínky, za písničky za pohlazení duše“. „Taky díky Šerife. Že jsi přišel. Že v nás nic neumřelo. A až budeš psát klukům, pozdravuj je. Ještě žijem“.
Taxík mě vyhodil před penzionem a odfrčel za dalším ritem. Naproti na chodníku se vášnivě líbají a obírají dva puberťáci a z blízké diskotéky je slyšet rytmické dus dus. Nic mi to neříká. Dává se do deště. Kapky dopadají na tvář a stékají pomalu dolů. Zavírám na chvíli oči a vidím je. Jimm, Pedro, Torpédo, Šerif. Hladké tváře, opálená těla, kůže jak samet. Svět plný nepoznaných věcí, čeká jen na nás. Zase jdeme po ulici na nádraží. Bágly na zádech, kytara v ruce a slunce v očích. „Vrátit ten svět a nekončící indiánské léto“, zpívám v jedné ze svých písní. Na rtech mám dešťovou kapku. Když ji olíznu je slaná.
Jdu spát. Zítra je taky den. Třeba přijde někdo známý a já mu budu moct říct. „Jo tenkrát….“

Vojta Kiďák Tomáško