Poslední květnový pátek se počasí v jižních Čechách vyřádilo. Na Českokrumlovsku museli pluhem odstraňovat závěje krup, v pošumavské vísce Malonty, kterou až dosud proslavili především dostihoví koně, zabily kroupy čápici i s dvěma mláďaty.
V sobotu už nad Lhotou Vlásenice u Kamenice nad Lípou svítilo slunce na verandu Společenského domu, kde zvukaři Karel a Helenka Toupalovi chystali své nádobíčko, aby hraní účastníků 2. ročníku Vlásenického Budíku Káji Kocha bylo slyšet všude a co nejlépe. Ve výbavě jim sice nechyběl chytrý telefon s chmurnými předpověďmi meteorologů o sobotním počasí, pršení a bouřkách, ale oni se usmívali a dělali, jako že nic. Ze strany se na malou náves díval kamenný Mistr Jan Hus, výdobytek pravidelného kamenosochařského sympozia v nedalekém arboretu, kde přibyly i další hovořící kameny, vedle laviček pro posluchače se tyčila vysokánská májka a obrovitý rozkvetlý kaštan, zakrývající kapličku, uzavíral prostor festivalu.
Některé černé mraky se sice zatoulaly až sem, z některých dokonce uronila nějaká ta kapka. Z rozhlasových přijímačů však větší pozornost budily zprávy o cestě konvoje amerických vojáků z Prahy do Brna po D 1, protože účinkující letošního Budíku byli zase z různých konců republiky a většinou museli počítat s časovou rezervou nebo nastudovat mapu, jak se dostat do Kamenice a posléze do Vlásenice, aniž by je opravy, zúžení a teď ještě americká armáda na dálnici vedoucí středem Čech, zdržely víc, než by pořadatelé festivalu zkousli.
Nakonec všechno dopadlo dobře. Američtí vojáci se sice obdivovali příznivcům, kteří obsadili především dálniční mosty, ale krubobití stejně neušli, zato na Budíku stačilo jen chvílemi roztáhnout deštníky, a pak už ani to ne, protože nebe se čistilo a sluníčko projevilo moc příjemný zájem o muziku.
Začala skupina Načas (Praha) a byl to začátek jaksepatří. Ostatně za chvíli si při rokenrolu podupávali nohou skoro všichni, a když šestice muzikantů vybídla „Go, Johnny, go!“, nevadily nikomu ani ty kapky vody, které se mocí mermo chtěly produkce účastnit.
Skupina Pouta (Východočeský kraj) vznikla – jak už to tak u muzikantů bývá – z původních mateřských Poupat a připomněla legendární festival 80. let Svojšický slunovrat. Nejen proto, že mají za sebou pár večerů v pardubickém klubu, věnovaných právě vzpomínce na Svojšice, ale jako přídavek zahráli nádhernou píseň o těch, co stavějí most mezi černou a bílou, mezi důvěrou a vírou – píseň, která se vryla do srdcí posluchačů už v době, kdy ji zpívala tehdy juniorská kapela Poupata.
Přelet MS (Západočeský kraj) jsou tři zpěvačky z Blovic, kterým stačí jedna kytara a jeden všechny tři beroucí mikrofon. Všechny tři pedagožky (jedna dokonce ředitelka) - jejich školní žactvo má opravdu na koho být pyšné. To už sluníčko nakukovalo i pod stříšku verandy, takže asistovalo Marušce Kochové, ženě dnes už nebeského Káji, při křtu nejnovějšího cédéčka Přeletek „Parádní medicina“. Křtilo se rumem, nabraným sběračkou z kotlíku (i muzikantky jsou manželky a kuchařky) a publikum, nadšené tím, co zpívaly, nepřišlo zkrátka ani při křtu, protože ke křtu stačilo pár kapek a zbytek kotlíku začal putovat hledištěm.
Přišla Isara (Středočeský kraj) z Mladé Boleslavi, ve které už neseděla zpěvačka Markéta s akordeonem, ale dívčí hlas nechyběl díky Kristýně Tejnické, a tak plný zvuk irských písní a balad se rozléhal jihočeským podvečerem a říkal jsem si, zdalipak někde v Irsku je podobné seskupení nadšenců, kteří takhle své posluchače těší a baví českým repertoárem.
Co by to bylo za festival, aby tam nebyl nějaký známý písničkář! Na Budíku to byl Západočech ze Starého Plzence Jaroslav Samson Lenk. Hned na začátku svého vystoupení informoval posluchače, že bude hrát tak, aby měl potlesk, a že buď si ho vytleskají, nebo pošlou do řitě. To druhé vůbec nepřipadalo v úvahu, protože Samson nejen zpíval, nejen hrál na mrňavou španělku, kterou mu postavil jeho kamarád z Hop tropu Huberťák, ale také mluvil, přiznával se a bavil velké i malé. Z několika sérií svých dětských, většinou zvířecích písniček, vybral tu o medvědech, a aby mu nebylo na podiu smutno, doprovázel jeho medvědí song i zvoneček z nedaleké kapličky. Kdo by pochyboval, že je v podvečer na hudebním festivalu v malebné české vísce, měl by si zajít k ušaři. A když zanotoval písničku pro své černé kamarády z Plzence (kteří tam ovšem nebyli) a požádal publikum o luskání prsty nebo rytmické plácání do čela, ujaly se Přeletky i s dramaturgem festivalu Lubošem Stráníkem předcvičování, prostě starej dobrej Samson.
Ale slávy pořád ještě nebylo dost. Luboš si vzal kytaru, totéž udělal i moderátor festivalu Míra Ošanec, přidala se zpěvačka Verunka Stráníková a bývalý basista slánského Potokapu Jirka Znamenáček s nástrojem, kterému říkám „kontrabas bonsai“ a na podiu byla skupina Stráníci a Mirek. Začali očekávaným způsobem – písničkami amerických legend Petera, Paula a Mary - ale brzy se podium naplnilo dalšími muzikanty (například ze slatiňanského Strunovratu) a vlásenický starosta Milan Houška se Samsonem, v jehož studiu se točilo, pokřtili nové cédéčko Stráníků „Písničky, které jsme dostali“. A Žalmanovou písní Záhoří začalo krátké představení stříbrného kotouče, díky němuž si jeho majitelé mohou kdykoliv pustit Stráníky a jejich kamarády domů.
Předposlední sestava, která těšila posluchače už pod tmavomodrým nebem, byla ryze ženská. Pavlína Jíšová a přátelé byly vlastně Pavlína a přítelkyně, zcela podle Pavlínina bonmotu, že „chlap do kapely nepatří!“ Dávno před tím, než se Věře Martinové začalo říkat „První dáma naší country“ platil tenhle název pro Pavlínu, a když začala zpívat, bylo hned jasné proč. Obklopila se genderově nevyváženou trojicí muzikantek: vystudovaná dcera, pedagožka a filosofka Adélka střídala mandolinu, kytaru a píšťalu, paní učitelka Romana Tomášková vyměnila španělku, na kterou hraje v Přeletkách za basovu kytaru, Petra Šany Šanclová preludovala na elektrickou kytaru a Pavlína zůstala u normální španělky. Šany svými černými rukávy připomněla mistra světa na 400 m Pavla Masláka, ovšem ozdobila si je ještě kovovými kruhy, které poutaly návleky ke krátkým rukávům jejího černobílého oblečení, které pyšně označila za moravský kroj.
A moravské Bokomaře patřilo finále 2. Vlásenického Budíku. Muzikantů bylo jen šest (včetně Šany), ale nástrojů a dalších hejblátek měli tolik, že veranda byla plná. Kapelník Luboš Javůrek měl vedle černobílé Šany také nepřehlédnutelné tričko, ale batikovaná kombinace červené, žluté, modré, zelené dávala tušit, že to bude nejspíš kroj Velikonočních ostrovů. A to na jevišti chyběla ještě Naďa Urbánková, která onemocněla a pozdravila se s hlasitě odpovídajícím publikem, žel, jen prostřednictvím mobilního telefonu. Naďa se omluvila, a protože vždycky měla ráda své publikum, zanotovala i do telefonu aspoň začátek své slavné písně o pekařovi, který nemohl péct housky, protože měl na komíně cihlu. Bokomara s hostující Šany pak vyhrávala a rozsvícené oči posluchačů svědčily o tom krásném souznění, kdy kapela dělá radost nejen divákům, ale i sama sobě, jak to ostatně u účinkujících bylo u všech.
Příští rok bude Vlásenický Budík Káji Kocha potřetí. Doufám, že se na to hraní dívalo Kájovi na nebesích dobře. Nejen proto, že nějakou účinnou promluvou u těch důležitých tam nahoře Budík naprosto vyhrál nad předpovídaným nepříznivým počasím. Ale že tohle společenství dobrých lidí kolem dobré muziky je neselhávající transfuzí radosti, kterou v životě tolik potřebujeme.
Foto: František Bureš (fcb Vlásenického Budíku)
