Řadové domky v Letňanech mají nejen zajímavou historii, ale i současnost. Původně měly ve svých suterénech cosi, co mělo sloužit jako kryty, ale doba naštěstí kráčela jinam. A tak suterénní prostory slouží jinak a řekl bych, že lépe, než byl původní záměr.

V jednom je restaurace, další jsou využívány podobně ku prospěchu současných obyvatelů. V jednom z nich - moc dobře ho znají šplhavci, protože tam je vystavěna horolezecká stěna – existuje klub velmi logického jména Prostor. A tady to zná spousta muzikantů, kteří už tu hráli. V nedalekém sousedství totiž bydlí výrazná čtvrtina skupiny Panelákoví fotři Jirka Kyncl, a ten obohatil dramaturgii klubu o festiválek humoru v písničkách a muzice, což je chvályhodné z celé řady důvodů. Uvedu jen dva: jednak to náramně zvyšuje kulturnost prostředí a pak to přispívá k počtu písniček a skladeb, které slouží humoru, a těch nikdy není dost.

Jirka Kyncl (kromě Panelákových fotrů, kteří by si jednou zasloužili metál za to, jak se starají o dobrou náladu svých spoluobčanů – posluchačů) hrával i ve dvojici s klarinetistou Jirkou Svítkem, ale duo Svitky (Svít-ek + Ky-ncl) se rozpadlo ve chvíli, kdy klarinetista zamířil za prací do Německa. A po několika pokusech a hledání náhrady vzniklo duo, které se sice jmenuje stejně jako ruská hra, kterou se minulý režim marně snažil zasadit do našich poměrů, ale Gorodky nejsou ničím jiným než zase složeninou jmen dvou muzikantů, kteří si padli do noty: Michala Gololobova a Jirky Kyncla.

Další pololetí písničkového humoru začalo v únoru. Jirka s kytarou a Michal s elektrofonickým klarinetem začali Knéblovou písní o Mormonu, který na svůj hormon potřeboval 25 žen, pokračovali Betonovou dírou, pak skladbou, kterou hrál Čech s německým jménem společně s Čechem s ruským jménem na australský didgeridoo, a to ještě té míchanice nebylo dost, poměrně nefolková okarína doprovázela v Jirkových rukou písničku o dívce Jolaně, která mu v noci nabízela své služby, ale její čtyři bráchové na to měli jiný názor… Zkrátka festiválek o humoru v písničkách se v bývalém asi nejmenším kině v Praze rozběhl na plné pecky.

Pak Gorodky přivítaly folk-dixielandovou skupinu Šoufl-šou. Měli být tři, ale byli čtyři, všichni v pruhovaných námořnických tričkách připomínali spíš posádku ponorky než kapelu. Všichni studenti. Banjista Ondřej Vysoké zemědělské, trumpetista s tlumičem Vojta uměleckého truhlářství, kytarista Jindra bude patrně manažerem, až dostuduje, a Kuba se zlatavou mosaznou tubou bude letos maturovat, a pak se asi vydá i s tubou na konzervatoř. Na úvod spustili od Karla Plíhala vypůjčenou instrumentální předehru, pak začali věrni svému oblečení písní Jeden den v ponorce, další píseň nazvali Adina, protože se v ní zpívá i o Adině Mandlové, svoje písničky střídali jednak s vypůjčenými od Ivana Mládka nebo ze Semaforu, jednak s krátkými básničkami, které Jindra svázal autorovi Ondřejovi do knížečky poezie a většina básní má nesrovnatelně delší název, než je sama. Obecenstvo naplnilo nevelký prostor části suterénu vedle lezecké stěny, akvária s želvičkami a barového zátiší, v němž barman Ivan plní hostům neuvěřitelná přání, dostalo i pár informací o tom, jak se tři prvně jmenovaní loni zúčastnili okresního kola Porty, takže o zábavu nebyla nouze. Po poslední písni si diváci vyžádali – k velkému potěšení muzikantů – přídavek, a tak zazněl Mládkův Jenda Benda v potěšujícím podání čtyř čelákovických mladíků.

Pražské centrum i okolí, do něhož spadají i Letňany, je známo velkým počtem hospod, hospůdek, barů či klubů a ukazuje se, že v tomto prostoru se dá humor nejen dělat, ale že se mu tam i daří.

Ilustrační foto: Karel Končíř