Šansony – zůstaneme-li u českého významu tohoto dělení písní a písniček podle obsahu a dopadu – jsou vlastně fejetony. Vyprávění putuje od úst zpěváka do uší, srdcí nebo duší posluchačů, stejně jako tištěné řádky putují od autora vyprávění do očí, srdcí nebo duší čtenářů.

Patrně tato skutečnost inspirovala Hynka Žirovnického, autora a moderátora zajímavých večerů v kavárně Čas na pražské Kampě, že pozval kytaristku, textařku a zpěvačku Janu Rychterovou společně s violistou Michalem Žárou, kytaristu, učitele hry na kytaru a písničkáře Milana Matouška a fejetonistu Rudolfa Křesťana k 34. Časování, které bylo věnováno fejetonům v rozličné (textové, zpívané, čtené či vyprávěné) podobě.

Večer v zaplněné kavárně začala Jana Rychterová (s decentním doprovodem violy) dvěma písněmi – a rovnou je označím za šansony – jak a proč se chtěla stát pošťákem a proč se učí tancovat zumbu, Milan Matoušek se svěřil zpívaným problémem, který mu nastal při práci s počítačem, a jak může příprava jídla ovlivňovat vztah dvou lidí. Hynek Žirovnický pak na základě vlastních slov a vlastního zážitku začal vyprávět nějaké téma, které posléze předhodil fejetonistovi Křesťanovi, aby jej dokončil. A Ruda (podobně jako jeho dávný předchůdce Neruda) vesměs velmi humornou formou sdělil svůj názor na věc, případně přečetl kus fejetonu ze své zatím poslední sbírky tohoto žánru, který mu ostatně i jako předchozí knížky ilustrovala jeho žena Magda. Tak probíhal večer, ve kterém muzikanti vyplňovali s křesťanským porozuměním oddechové časy fejetonisty tím, že zpravidla zahráli šanson pokračující nebo navazující svým obsahem na dokončená slova. A Ruda Křesťan byl nejen vtipný, ale pronesl i věty docela vážné, nad nimiž mají posluchači proč hloubat ještě dneska.

Návštěvníci u stolů lapali každé vyprávěné či zpívané slovo, popíjeli různé nápoje nebo mlsali, aby jim nekručelo v břiše, a posléze vytvořili Janě Rychterové nádherný sbor refrénů (zpívaný nebo chechtaný) k výraznému zpěvu Janiných šansonů.

Kampa je kultovní místo Pražanů i přespolních a kavárna Čas důstojně spadá do míst, kde za rohem sídlil slavný herec Zdeněk Štěpánek, jen o nemnoho kroků dál bydlel Josef Vinklář a už jen pár dalších kroků vás zavede k domu, kde přebýval Jan Werich. Ten sice v jedné s předscén s Miroslavem Horníčkem (taky zdatným fejetonistou) vysvětloval, že čas je pojem relativní, ale myslím, že z Časování by i on měl radost.

Fotky: archiv Jany Rychterové