Naše redaktorka Hanka Hosnedlová letos na Portě chybí.
Cestuje totiž po jižní Americe a napsala nám z daleké cesty.

Latinskoamerická hudba rozhodně není ani českému posluchači úplně cizí, ať už díky legendárním Kučerovcům a podobně zaměřeným souborům, nebo v minulosti převzatým písničkám, které se zabydlely v trampských a countryových repertoárech.
Já a moje kamarádka Bobina z Austrálie jsme byly hodně zvědavé na to, s čím se na téhle pestrobarevné půdě Jižní Ameriky setkáme. Pravda je, že zdejší národy hudbu opravdu miluji, a tak zni všude - v ulicích, v obchodech, restauracích, autobusech, taxících, na plážích, veřejných záchodcích a dokonce i prodejci v malých stáncích či s nabídkou prodávaného zboží rozloženou na zaprášených chodnících mají k poslechu svoji vlastni hudební produkci. Pokud neposlouchají ovšem přenosy fotbalových utkání, protože fotbal je jejich další bůh...
V Brazílii převažovala spíš místní popmusic, která se nám, zvyklým na různobarevnost a variabilnost melodií, zdála po nějaké době poněkud unylá a mírně nudná. Ale nejsou tady výjimkou ani písničky z americké či evropské popové a countryové ligy. Ovšem královnou zde zůstává stejně jako v minulosti samba.

Hodnocení argentinské hudební stránky, jak jsme měly možnost za těch pár dní posoudit, by bylo asi obdobné. Mladí holduji módním tvrdým rytmům, které jsme chtě nechtě musely poslouchat na hostelu blízko autobusového terminálu dlouho do noci. Naštěstí jsme ale měly možnost slyšet sem tam i nějaký argentinský folklor, který nás rozhodně oslovoval mnohem víc. Obdobný zážitek máme i z Chile, kde jsme pobyly jen krátce. Ale nejvíc jsme s původní muzikou přišly do styku v Bolívii, která se nám přes svou relativní chudobu, teprve se rozvíjející výstavbu a neustálý pohyb ve vysokohorských výškách od 2500 skoro do 5000 metrů, nadchla zatím nejvíc. Obyvatelstvo je z velké většiny indiánské, zejména ženy dodržují tradice v oblékání do širokých barevných sukni, buřinkových klobouků a pestrých plédů. Ačkoliv ve městech najdete obchody a pasáže s názvy jako discoland ci discoteria a v ulicích a na trzích v nekonečných řadách stánků patří mezi převládající sortiment i CD a DVD se současnými populárními zpěváky z celého světa, mají svůj folklór nade vše rádi.

O tom jsme se přesvědčily v bolivijském La Paz, kde jsme se dostaly do jejich starobylého a velice krásného Teatro Municipal na koncert zdejší velice oblíbené skupiny Awatiñas. Publikum tvořili mladí i staří, evropsky i tradičně oblečení bolivijští indiáni. Dokonce i indiánky s nemluvňaty v plédech na zádech či s balíky nákupu. Osmičlenné skupině samozřejmě v klasických indianských oblecích s barevnými doplňky byla nejdříve jakýmsi papalášem předána honosná ocenění se zlatými pečetěmi a soškami, a teprve pak začal vlastni koncert natáčený televizi. Když pominu to, že do divadla se začalo pouštět teprve před osmou, třebaže na lístcích, na které jsme si vystály pěknou frontu, byl stanovený začátek na půl osmou, že hrát se začalo až po čtvrt na devět, ze chlapi po celou dobu nesundali čepice ani klobouky a ze veškeré obaly od jídla a sladkosti házeli místní pod lavice, byl to nevšední zážitek. Byly jsme s trojici Francouzů jediní bílí v hledišti.

Primitivní jednoduchý rytmus původních indianských ceremoniálů v první části po chvíli svou jednotvárnosti skoro uspával, ale ve druhé části zazněly melodické a nástrojově pestřejší písničky, které lidi zřejmě znali a zapojovali se tleskáním, zpěvem, voláním na muzikanty, dožadováním se dalších oblíbených skladeb a vstáváním. I když i tady si byly základní melodie hodně podobné. Skupinu doplňovali tanečníci, jejichž taneční variace mi v některých případech připomínaly spíše taneční soubor z jižní Moravy. Neustále se převlékali do nákladných kostýmů od původních krojů až po jakési varietní oblečení s flitry a blikajícími barevnými světýlky, což mi poněkud vadilo, stejně jako elektrická kytara jednoho ze členů téhle populární folkorní skupiny. Ale lidem se to moc líbilo a při závěrečné scéně, k níž se přidaly i trumpety a trombony a něco jako řehtačky, kdy se celé jeviště vlnilo, blýskalo a donekonečna opakovalo společně s publikem jednu sloku, doslova nadšením bouřilo.
Právě míříme do Peru, takže odtud ještě hudební zážitky nemáme, ale nepochybuji o tom, že budou hodně podobné těm bolivijským.

Pro ústeckého Portýra: Hanka Hosnedlová, La Paz