Bylo páteční červnové odpoledne 1970. V Kulturním domě v Ústí nad Labem se ze všech koutů valila Porta. Už čtvrtý ročník, a jak nikdo z nás tehdy netušil, taky poslední. Přilehlá restaurace byla plná kamarádů muzikantů, trampských osobností i svérázných týpků.
Voláme vás na pomoc. Dejte to dál a informujte všechny své známé. V zoologické zahradě v Rožmitále pod Třemšínem je i párek pildušek kamerunských. Živoří tam v otřesných podmínkách.
Spory kolem autorských práv a poplatků jsou tu, co pamatuju (a že pamatuju dost). V poslední době se ovšem značně vyostřily.
V druhé polovině osmdesátých let byly hlavní koncerty Porty už na Lochotíně. Zpočátku byl amfiteátr jen zaplněn, později už diváci seděli na schodech, na zábradlích i v uličkách, dokonce viseli na stromech.
Bylo to divný. Seděli jsme kolem ohně zachumlaní do vaťáků, oheň hřál tak na půl plynu, ale naštěstí slunce se teprve chystalo za špičky stromů. Byl Štědrý den 13.00 hodin. Odpoledne se líně vleklo, ostatně s plným žaludkem se odpoledne vždycky líně vleče.
S Wabi Daňkem jsme odedávna blízcí. Jsme spojeni Portou. Psal se rok 1971, Porta byla v Ústí nad Labem zakázaná a my s partou starých i nových porťáků jsme objížděli republiku a hledali náhradní místo, kde by mohla spočinout. Nebylo to jednoduché, všude kolem nás už bujela normalizace a emerická hudba tu neměla místo.
Krisťákova skupina Mohykáni mě minula, protože když jim aplaudovala celá ústecká Porta, naše kapela teprve vznikala. Ale Porta (zatím) běžela dál a v Praze se pod hlavičkou Tábornické unie konaly večery Trail Songs.
