V druhé polovině osmdesátých let byly hlavní koncerty Porty už na Lochotíně. Zpočátku byl amfiteátr jen zaplněn, později už diváci seděli na schodech, na zábradlích i v uličkách, dokonce viseli na stromech.

Bylo to divný. Seděli jsme kolem ohně zachumlaní do vaťáků, oheň hřál tak na půl plynu, ale naštěstí slunce se teprve chystalo za špičky stromů. Byl Štědrý den 13.00 hodin. Odpoledne se líně vleklo, ostatně s plným žaludkem se odpoledne vždycky líně vleče.

S Wabi Daňkem jsme odedávna blízcí. Jsme spojeni Portou. Psal se rok 1971, Porta byla v Ústí nad Labem zakázaná a my s partou starých i nových porťáků jsme objížděli republiku a hledali náhradní místo, kde by mohla spočinout. Nebylo to jednoduché, všude kolem nás už bujela normalizace a emerická hudba tu neměla místo.

Krisťákova skupina Mohykáni mě minula, protože když jim aplaudovala celá ústecká Porta, naše kapela teprve vznikala. Ale Porta (zatím) běžela dál a v Praze se pod hlavičkou Tábornické unie konaly večery Trail Songs.

Co je dnes vlastně „folková komunita“? Viděno jednou optikou je to pospolitost lidí stejného zaměření a stejného hudebního názoru (nebudu tady používat otřepané „stejné krevní skupiny“), která sice zvolna stárne, ale víceméně drží pohromadě.

Je to divné. Na naší zahradě nejsou mravenci. Každý rok jsem sledoval jejich promyšlené trasy, po který pochodovali. Občas jsem je pozlobil. Do trasy, která původně vedla trávou a kamením, jsem položil hadici…

Nedá se nic dělat, jsem pamětník. Pamětníka sice častěji bolí kotník než nepamětníka, ale zase už ví, že vše plyne, všechno se opakuje a všechno je jinak. A že jsou důležitější věci než prachy.

Tedy za prvé: byl bych hrozně nerad, aby tuhle úvahu někdo považoval za nostalgickou nebo staromilskou. Zejména skuteční staromilci by zrovna mně tuhle nálepku určitě nepřišili.