Bludičky jsou podle pověstí zelená, modrá, nebo i jinak zbarvená světélka, která se v noci objevují u bažin a lákají pocestné do močálů. Pověsti o nich jsou rozšířeny po celém území České republiky. Podle démonologických názorů jsou to duše dětí, zemřelých před křtem, nebo duše zemřelých čarodějnic.

Povaha bludiček je rozpolcená, pokud se k nim pocestný chová slušně, ukážou mu cestu z lesa, ale naproti tomu vždy potrestají toho, kdo na ně zapíská. (Teď jsem znejistěla, protože odjakživa nesnáším, když na mě někdo píská). Objevují se vždy v lichém počtu, zpravidla za temných nocí, když se schyluje k bouři, někdy se prý také zjevují na hřbitovech.

Ochranou proti bludičkám je vysypat mezi ně chlebové drobky, nebo mezi ně vrhnout nůž a nemají žádnou moc nad člověkem, který má košili naruby! (Také zajímavé zjištění, které by mohlo fungovat jako prevence).

V mé oblíbené Necyklopedii je bludička charakterizována podobně, jako ve Wikipedii, že se jedná o jakési světýlko, jež se objevuje nad bažinami. Je to přírodní jev, který nikdo neviděl, ale který přesto existuje. Věda tento jev vykládá jinak. Jsou to hořící unikající bahenní plyny, ovšem již nedokáže odpovědět na otázku, kdo tyto plyny zapaluje. V Červené knize jsou bludičky zařazeny mezi druhy kriticky ohrožené vyhubením a nejinak je tomu v Česku, ačkoli v minulosti šlo o místy hojný druh. Jejich zdaleka největší populace u nás, o několika desítkách jedinců, přežívá na Šumavě, kde má přirozený zdroj potravy v četných, zbloudilých turistech.

Zásadním nárokem bludiček na biotop je močál, či slatina, dostatečně hluboká na to, aby v ní utonuli i velcí živočiši, zejména pak člověk.

Takže z toho plyne jedno velké poučení. Vydáváte-li se do přírody, která je v zásadě velice agresivní, prosím pěkně, zásadně v košili naruby, s chlebovými drobky v kapse a s nožem za pasem, malý minimax by rovněž nezaškodil. V žádném případě, pánové, nepískat na pěkná děvčata a každého pěkně pozdravit. Nikdy nevíte…

Vaše Marc