Zdraví p?evažuje, zvlášt? všechny vn?jší statky, tak velice, že zdravý žebrák je skute?n? š?astn?jší, než nemocný král. (Arthur Schopenhauer)

Stalo se již běžným jevem, že se na ulicích měst, především velkoměst, setkáváme s klečícími, pololežícími, sedícími, rozedranými a ne právě voňavými individui. Pražané je dnes a denně vídají v chodbách metra, na Hlavním nádraží, v parcích v centru, v tramvajích, autobusech. V posledně jmenovaných je to obzvláštní lahůdka! Říká se jim žebráci. A to díky jejich vytrvale nastavené ruce, čepici, či klobouku. Někteří svůj požadavek tiše mumlají, ti otrlejší jsou přesvědčeni, že stačí jejich gesto a všem je to jasné. A kupodivu tato „výdělečná činnost“, jak jsem se dozvěděla, vcelku slušně vynáší. A jak je řečeno v úvodním citátu, patrně také neustálý pobyt na čerstvém vzduchu přispívá k jejich odolnosti.

Před několika lety, když můj syn ještě poctivě navštěvoval Filosofickou fakultu, s několika kamarády, spolužáky, pojali nápad, že zpracují zápočtovou práci na téma Žebráci. Plán byl dokonalý. Svůj elaborát chtěli doplnit videozáznamem s rozhovory, které by jim tito lidé poskytli. Synek na mně vyzvídal, kde je největší koncentrace těchto studijních objektů, informaci jsem mu samozřejmě poskytla a pustila jsem to z hlavy. Jaké bylo mé překvapení, když mi po dvou dnech v deset hodin ráno telefonoval, že už hodinu chodí po Praze, všude, kde jsem mu řekla a nikde žádného žebráka nenašli. Brala jsem to jako osočení, že jsem špatně poradila, ale vzápětí mi blesklo! V deset ráno je samozřejmě nikde nemohli vidět, to ještě nejspíš vyspávají, zatímco ostatní, vesměs pracující lidé jsou dávno na pracovišti.

Samozřejmě toto vše píšu s jistou nadsázkou, do hloubky neznám životní příběhy těchto lidí, ale povětšinou zdravé ruce by se daly využít k prospěšnější činnosti. Můj názor.

Mějte se krásně, Vaše Marc