Kramaření je chorobná sběratelská činnost, jedinci, stiženi touto nemocí, přitáhnou domů vše, na co přijdou a o čem usoudí, že by se jim to mohlo hodit, nebo se jim to prostě jen líbí. Z vlastní zkušenosti vím, že soužití s takovým člověkem je téměř nemyslitelné. Podělím se s Vámi o historku, tvářící se veselou, ale v důsledku velmi smutnou.

Můj bývalý tchán byl dozajista stižen touto úchylkou, nebylo dne, kdy by domů něco nepřinesl. Jeho pokoj v rodinném domě měřil přibližně dvacet metrů čtverečních, ale obyvatelné byly pouze dva, dle mého odhadu. Zařízení, čítající dvě velké skříně, prádelník, peřiňák, konferenční stolek, asi čtyři poličky a válendu, se prohýbalo pod tíhou „pokladů“. Totéž všude po zemi, takže od dveří k válendě vedla asi půl metru široká ulička. Na válendě bylo místo na sednutí jedné osoby, jak spal, to si neumím představit.

Jednoho dne byl nucen jít do nemocnice na vyšetření a toho jsme všichni přítomní využili, vyvezli jsme všechny tyto haldy na nedaleký velkoobjemový kontejner, pokoj jsme vymalovali, uklidili, vyprali, co se dalo a já se svou rodinou odjela zpět domů do Prahy. Za dva dny nás zastihl telefonát od švagra, že dědečka po vyšetření propustili domů, ale za ty dva dny městské služby nestihly kontejner odvézt, takže během dne naopak dědeček stihl všechny své poklady, a snad i mnohé další, navozit zpět do svého pokojíku. Tímto jsme pokus o nápravu vzdali a tiše přihlíželi, jak se dále plní sklep i chodba. Ještě že nás dělila stokilometrová vzdálenost, jistě by pořádkumilovného člověka, jako jsem já, trefil šlak.

Dnes, když vidím pokojík svého dospělého syna, děsím se genového zatížení. Je to tam. Ještě že se dají zavřít dveře. Ještě…

Vaše Marc