"Stojíš-li u kolotoče na kterém jede blbec, pokaždé se s ním setkáš. Jediná možnost aby jsi se s ním nesetkal je, jet s ním na kolotoči."

Strach je obava, že vám, nebo vaším bližním bude ublíženo. Je to tichá tíseň, která chodí jako stín za námi - občas se připomene, zmizí a zčistajasna zkazí pocit štěstí.
Jsou chvíle, kdy mne strach pronásleduje uprostřed lidí a jsou okamžiky, kdy mne sevře v nic netušící samotě. Strach nás varuje: "Člověče,pozor! Nevěř! Přemýšlej!" - Strach je poznamenán politickou situací, stavem duše i těla, je odrazem noci i dne, je ovlivněn televizí, rozhlasem, novinami, zkušenostmi z minulých okamžiků života a působením názorů šířících se z úst do úst.

Strach je zasnouben s pověrami, instinkty, obavami o svět, o děti, o rodinu, a povětšinou o sebe - neboť od přírody jsme ješitní sobci, kteří veškeré dění vztahují na sebe a mylně si myslíme, že jsme nepostradatelní a nesmírně důležití pro chod světa.

A začneme-li myslet opačně, přistoupí k nám strach z vlastní zranitelnosti, bezmocnosti, - poznání, že nejsme věční, že jsme pouhé nicky pomíjivé - a nastavíme-li sobě zrcadlo pravdy, kterouž za pravdu považujeme, zakymácí se naše lidská pýcha, povýšenost a na uklidněné hladině poznání spatřujeme bolest, strach z neznámé noci, která nás pokrývá tichem nespavosti a nehmatatelnou hrůzou z nekonečného vesmíru.

Marně se snažíme proměnit Platónovy myšlenky, povýšit duši nad tělo, ve skutek. Strach je nevyléčitelný exém, deptající naše kroky, pomíjivě dlící na pevné zemi, která pluje mezi bilióny hvězd. Strach je nedostatek víry. Po tisíciletí trvající otázky nepochopitelnosti základních principů vlastní existence, pochyb o smyslu života. Základním strachem je strach ze zlých lidí, neboť většinou se pokládáme za dobré, dále strach z hlupáků, kterým nerozumíme a nevíme, co od nich můžeme očekávat, strach z mocných, kteří nás chtějí ovládnout a nejhorší je strach ze ztráty svobody, před duševním otroctvím se chvějeme, ale mnozí z nás pocítí-li na chviličku dotek svobody, stávají se bezradnými a touží k návratu do jistoty ovládaných, kde není třeba vlastních myšlenek a vlastních rozhodnutí.
A s přibývajícím věkem, strach z té věčné otázky: Jak dlouho ještě budeme naslouchat písni deště a nářku vichrů nad krajinou.
Jsme generací, která ve strachu byla vychována, strachem kojena. Do podlézání, křivení se, udávání se, vháněna a rodiny byly zahradnictví, kde se pěstovaly pokřivené stromky servility, neupřímnosti a přihrbenosti. Strach! Strach z válek, z násilí, z hrubosti, z chorob z nevysvětlitelných stínů minulosti, obava z budoucnosti, strach ze jsoucího okamžiku.

Bojím se velkého shluku lidí, bojím se davu, bojím se těch, kteří si dali do erbu strašení lidí jako program. Bojím se ideologií, utopií, fanatismu. Strach je ohavný šat, který zavěsíš do skříně svědomí a nikdy ji nedovřeš.

Strach je podlá zbraň mocnářů, která deptá bez rozdílu a ti, co strach uskutečňují, sami se strachují a tím více ve strachu utápějí ty, kteří jim strach připomínají svou úzkostí.
Čím větší hlupák, tím měně má strachu. Odvaha je chvilkové vzplanutí mládí a bláznů. Zoufalství vytváří hrdiny i zbabělce. Strach je pilířem diktatur. Strach je vědomí všeobecné morálky. Dva moudří se dohodnou vždy. Dva blbci nikdy, ale mohou mít společné cíle. Lumpové dokáží na svědomí zapomenout a radují se ze strachu ostatních. Strach je prostředek k nabytí moci i majetku. Ale strach je i varování před situací, kdy strach nahánějí druzí nám. Indická moudrost říká: Kdo nic nezná, ničeho se nebojí. - A já se bojím. Mám strach v krvi. Jsem z malé země uprostřed Evropy, ze země, která nikdy neměla přátele, moře a přístavy ze kterých lze odplout do svobodných krajů. Jsem dítě totality narozené 12.března 1939 tři dny před příchodem Hitlerových vojsk, bylo mi devět let, když zavanul mrazivý dech gottwaldovského února, byl jsem stár dvacet devět let, když v noci přešlo naše Československé hranice pět armád, oslavil jsem půl století svého života v roce, kdy přišla Něžná revoluce. V devadesátém devátém mně prof.Ivan Vaněk opravil srdce, v roce 2009 jsem dosáhl sedmdesáti let věku. Stále mi za zády straší strach, ale tím více se raduji z každého nového dne, kdy se mne dotkne úsměv a trocha štěstí. Možná, že nám ten strach daroval Pán Bůh, abychom si vážili toho, když na cestě potkáme pohodu a lásku.

Josef Fousek