Nežli rozepíši tuto úvahu, která se bude možná zdát příliš neposlušná, pokládám za správné sdělit, že určitá poslušnost a respektování zákonů jsou nutností. Častokrát jsme jimi omezováni, ale zároveň nás chrání před vykročením na cesty nepravosti. 

Touto dlouhou větou jsme se zhostil pozdějšího nařčení, že jsem zakuklený rebel. Dnes je zvykem, dávat lidi do určitých šuplíků na základě jediného výroku. Dost bylo vysvětlujících vět, přistupuji k jádru věci. Přiznám, že mi příliš pořádku vadí a mnohdy je mi nemilé šlapat po vytýčených, určených, povolených cestách. S pohrdáním se dívám na nabádající cedule: "Zde pouze cyklisté! Zde pouze chodci Zde pouze jízda na kolečkových bruslích! Zákaz vstupu se psy! Vstup na trávník přísně zakázán!" Vidím strážníka jak vykazuje mladé milence ze stínu listnatého stromu.

Adam a Eva odcházejí se sklopenými hlavami. Jsem vykazován s kolem z betonového náměstí, na kterém za hodinu budou bouřit reproduktory, stát těžké automobily a stovky postav budou odhazovat tácky od vuřtů, kalíšky od piva. Vidím legrační figury. Jedou na lesklých bicyklech, na hlavách astronautické přilby, na rukách rukavičky, tělesné schránky potažené přiléhavým barevným trikotem, pod nímž se rýsují nejrůznější součásti lidské, černé brýle mi připomínají brouky Pytlíky a sehnutá těla vypadají jako prohnutá lávka přes potok Kačák. Uskakuji a kolem mne projíždí zadýchaní a zarputilí jezdci, kteří mají na botách spousty koleček. Rukavičky odkrývají hřbety rukou, přilba je podobná kosmické raketě, nebo ragbyovému míči, jezdci mají nákoleníky jako brankaři okresní kopané. Slečny a dámy s odkvetlou vzpomínkou na mládí, v džínách, s vosími zadečky, ukrajují vytýčenou, povolenou dráhu do monotónního kolečka.

Vím, že bychom měli zdraví trochu utužovat, prodlužovat domnělé bytí na tomto krásném světě povolených cest, ale také vím, že starou loď sice "zaflastruješ", ale nikdy s vypranými plachtami do dálek nedopluješ. Přeji nadšencům vytrvalost na povolených cestách. Já je trpím, ale mou duši stále opájí a inspiruje trochu asanační nálada. Poslušné cesty mi příliš připomínají totalitu a mentorství, které přistřihuje ptákům křídla. Prosím posluchače, aby prominuli mou dekadentní úvahu. Osobní starosti se vždy protnou do mého vyprávění. Možná je to stářím nebo tajným steskem, že už bych těm na sportovních dráhách nestačil. A když bych se odvážil, určitě bych se vyhýbal těm zakazujícím cedulím. Jsem absolvent Asanační staré generace.

Místo cedulí s příkazy jsem miloval a dále ctím nápisy: "Olda má rád Bětu! Pozor, neudržovaná cesta!" V moderních čtvrtích blahobytu se cítím odcizeně. Hledím na vysoké ploty, čtu cedule: "Pozor velmi zlý pes! Nevstupovat, soukromý pozemek! Cesta uzavřena!" a hledím na umělé grilovací krby, na nemocničně vypadající bílá umělohmotná křesla a na přistřižené stromy, které připomínají poslušné pudly po ondulaci. ť chci, či nechci, jdu těmi povolenými cestami také. Jen občas uskočím a kráčím podél škarpy. Cesta nepovolenými cestami je namáhavá, ale alespoň na chvíli si připadám, že nejsem kus ve stádu.

Člověk nemusí činit věci, které jsou proti Božím zásadám a přesto může být sám sebou. Nyní, kdy jsem na cestě přes sedmdesát let, vím že ty ohavné cedule: "Nesmíš! Můžeš!" jsou nezničitelné. Nesmím cholesterol. Kupuji si rebelsky dvě jitrnice a bez chleba je pojídám uprostřed ulice. Kašlu na to, co si o mně lidé myslí. Za sebou jsem zaslechl přísný hlas: "Pane, jděte na chodník. Nebo vás přejede auto!" Díval jsem se do očí neznámému muži a potom jsem tiše řekl: "A co by se stalo?"


Josef Fousek