Existuje až překvapivě stabilní rodina interpretů a skupin, které se pravidelně každý rok hlásí do podorlického kola Porty v Kostelci nad Orlicí. Pro mě, jako pravidelného porotce, je to velice zajímavá zkušenost, sledovat vývoj některých z nich a ověřovat si, jestli naše soudcovské postřehy z let minulých nebyly mylné, eventuelně jak zabírají naše rady.
A zrovna letos to doslova vybízelo ke srovnávání s loňským ročníkem, protože v interpretační soutěži uspěly vlastně stejné kapely jako loni, jen v jiném pořadí. Pražské Šeginy kolem Richarda Rezka, syna známého zpěváka, jsou velice barevným seskupením muzikantů, precizně ovládající své nástroje (klávesy, kytara, perkuse, violoncello, klarinet), hrající řekněme „intelektuální folk“¨- tzn. v překladu: chytré a hezké písně. Osobně se domnívám, že k dokonalosti – respektive k úspěchu na folkové scéně, chybí snad jen pokora některých doprovázejících členů, kteří trošku zapomínají, že jde především o službu písni a párkrát v doprovodu slušně převálcovali Richardův sólový zpěv. Tomu by naopak trochu více šťávy neškodilo. Šeginy snesou přísnější muzikantská měřítka, v tomto směru to byla stejně jako loni v Kostelci - hudebně zcela bezkonkureční kapela, ovšem jejich akademičnost se nakonec ukázala jako velký handicap. Nastoupily totiž Bossorky z Úpice, ženské družení kolem svérázné kantorky a maminy Aleny Vránové, loni druhé, ale letos mnohem méně ztrémované a daleko více energičtější. Jejich vystoupení bylo prostě zábavnější a nápady prošpikované, ať už používaly k zvonivým tónům vystřelenou patronu, coby jejich „patronku“, nebo rozbalily plakát zcela „vytlemené“ Mony Lisy a spustili: „Mona Líza si něčeho lízla...“ Jejich hlavním kouzlem však zůstává radost z muziky a texty plné příběhů z Jestřebích hor, díky čemuž jsou Bossorky velice věrohodné a pozornost poutající uskupení. Prostě jednoznačně vyhrály. Tolik souboj o první pozice v interpretaci, ale viditelných a hlavně slyšitelných pokroků od loňska dosáhly i další skupiny. Nejvíce asi novoměstský Kamion, který vzhledem k vyššímu věku většiny muzikantů budil v minulosti dojem ospalé counrybálové kapely, která nepotřebuje k životu vícehlasy ani cvičit sóla. Příchodem mladé krve, v podobě banjisty a houslisty, se ale z kapely stalo veliké překvapení podorlického kola Porty, výrazné zlepšení po všech stránkách. Stejně tak novoměstský Fukanec s krásně zpívající Pavlou Brandejsovou nebo pardubické sdružení Nevíme nic se skvělými „ebenovskými“ flétnami, obě formace však bohužel stále válčí s řadou dětských nemocí folkových kapel, jako jsou sehranost, intonace a co hůř - hloubka a náměty textů. Ke kompletnímu výčtu kapel zbývá zmínit Country colaps, k jehož plusům patří citelná pozitivní pospolitost, přenášející se na věrné kamarády v publiku, což skupině každoročně zaručuje úspěchy v diváckém hlasování.

Písničkářů bylo v Kostelci deset a dvě dua, dalo by to na samostatnou nejen soutěžní přehlídku, protože veskrze šlo o zajímavá zjevení a každý byl jiný. Mezi nejuhrančivější patřil už tradičně žamberák David Chládek, dříve frontman skupiny Tichá woda, jehož písničkám a projevu podle mého názoru alespoň malá kapela sluší, protože bohémové jeho formátu mívají sklony uletět kamsi do nikam. Miloš Wolf z Rychnova nad Kněžnou nás opět zahrnul vážnějšími tóny, až se z toho člověku trochu hůř dýchalo, stopáže dramatických písní v rozsahu 6 – 10 minut prostě poškozují krásné nápady uvnitř, Jarda Čížek z Hradce Králové letos velice překvapil a potěšil pásmem zručně zhudebněné poezie Vítězslava Hálka, což mu paradoxně znemožnilo uspět třeba v autorské soutěži, kde mají písničkáři vždycky větší šance. Překvapením bylo i vystoupení Lenky Karlíčkové z České Třebové, která má velice hezký autorský rukopis, škoda trémy a jejího dopadu na intonaci, stejně tak z dalších účastníků zmiňme třeba Janu Štěpánkovou, které chybí interpretační jistota, v čemž jí citelně nepomáhají převzaté a značně košaté melodie. Další písničkář, Petr Dvořák, by měl hlavně sám sobě přísněji nastavit laťku a místo „ukazování ramen“ příště alespoň trochu naladit kytaru. Oproti tomu Petr Kohout z Mostu dokázal být velice přesvědčivý, zpěv až popově kašírovaný, alá Pavol Habera a velice funkční kytarový doprovod, crosspicking apod. Ovšem z patosu v textech a klišovitých melodií nám porotcům vstávaly chlupy po těle. Nepochybně má větší šanci uspět v soutěžích typu Superstar a podobný pocit jsme měli i z královéhradeckého Ladislava Novotného. Portovní žánry prostě sdružují lidi s určitým specifickým pohledem na svět, je blázen kdo si myslí, že stačí aby si slušně zpívající zpěvák vzal akustickou kytaru a bude to stačit. Možná proto autorskou portu vyhrál, stejně jako loni, Petr Šotta, ředitel ZUŠ ve Slatiňanech a to asi nejvíce díky velice krásné a lidovkou zavánějící písni Pospíchej koníčku, při jejímž poslechu člověk lehce zapomene, v jakém je čase a prostoru, a taky že napoleonské války jsou už minulostí. Za to může sakra promyšlená Šottova kytara a civilní – na nic si nehrající projev. Duo Ladislav Škrdla a Pavel Bárta bylo pro mě osobně autorsky trošku nečitelné, ale Bárta na elektriku kouzlil skvostné perličky, oproti tomu duo Kamarádi, tedy Radek Píďa Bartoš a „Aš“ by zasloužili pohlavek za mrhání talentem, protože oba protagonisty jsme v minulosti mohli vídat jako tvůrce úspěšné skupiny Pidilidi a především Bartošův tvůrčí a pěvecký potenciál bezesporu patří na velká FCT pódia. Z jejich „jen tak“ zahrání nedvědovek mi tedy bylo spíš smutno.

I když letošní výsledky Podorlického kola porty v Ústí nad Orlicí (viz. odkaz) naznačují, že se vcelku nic nového nestalo, když postoupili stejní, dovoluji si oponovat, protože propastné rozdíly mezi nejlepšími a těmi, co zůstali na nižších příčkách, se oproti loňsku výrazně zmenšily a věřím, že „králové“ budou příští rok jistě sesazeni. Toť pro motivaci tradičních účastníků...

Sepsal: subjektivní dojmolog Víťa Troníček, vyhrazující si právo se velice mýlit...

PS: Tradičně mistrovský zvuk sehraných manželů Toupalových a účinné rodinné zázemí pořadatelské firmy Němcových (ne)třeba zmiňovat...