Na téma Porta v ?evnicích byla a jist? ješt? bude napsána spousta slov, pochvalných, p?ejících, rozpa?itých, doufajících, kritických, škarohlídských… Cht?la bych p?isp?t n?kolika ?ádky na toto téma z jiného pohledu. Abych však nep?edbíhala událostem.

P?ed t?emi lety jsem byla oslovena, zda bych necht?la zasednout v porot? na finále Porty v Jihlav?. S váhavostí jsem nabídku p?ijala a nakonec jsem strávila n?kolik báje?ných dní ve spole?nosti fundovaných, vst?ícných, komunikativních lidi?ek, odborník? na slovo vzatých, i když ohlasy na naše rozhodnutí nebyly vždy kladné (viz diskuse po lo?ské Port?).

To, jak to na jihlavské Portě vypadalo s návštěvností (i přes všechna lákadla), zde nebudu rozepisovat, to je známo. A možná proto se zrodil na poslední poradě nápad vytřít zrak všem nástrahám a prostě Jihlavu nepřející vyměnit za Řevnice přející. Nápad vskutku přišel za vteřinu dvanáct a byl ověnčen vavříny. K mé neutuchající radosti!
Ale abych se dostala k jádru věci.
Někdy v zimě mi volala Andulka Roytová (pro neznalé předsedkyně Sdružení Porta) nasadila mi brouka do hlavy otázkou, zda bych přistoupila na nápad opustit porotcovský post a stanout před diváky, coby druhá v moderátorské dvojici se Zdeňkem Schwagerem. Když totální změna Porty, tak se vším všudy…
V euforii jsem přislíbila a tím to všechno začalo. Žaludeční neurosa trvala až do inkriminovaného termínu konání festivalu. Ale to jistě není pro čtenáře nic moc zajímavého.

Těžko popisovat dění a život v Řevnicích pro ty, kdož nebyli přítomni. A ti, kdo se zúčastnili, jistě nezapomenou na malebné městečko a hlavně útulné Lesní divadlo , které mě už po příjezdu přivítalo spoustou návštěvníků, i když právě probíhalo soutěžní klání. Věc to v Jihlavě naprosto nevídaná! Po přivítání, nezbytných formalitách a ubytování jsem konečně v klidu zasedla uprostřed dýchajících stromů a hemžících se diváků, kteří se scházeli na večerní představení, a čerpala energii na svůj premiérový výstup. A pak to přišlo…

Stanout před diváky s mikrofonem v ruce a zpívat je pro mě přirozené jako dýchat, leč postavit se s mikrofonem v třesoucí se ruce před plné hlediště a mluvit, podávat konkrétní informace, vyplňovat prostor, kdy se kapely chystají a nazvučují, nekoktat, nepotit se, usmívat se, i když je celé tělo v křeči, to je velmi těžká disciplína a jen díky profesionálovi, jakým Zdenek Schwager bezesporu je, jsem to přežila bez újmy na zdraví.
Ale jedno vím jistě, ten pohled na hlediště obkroužené statnými stromy a plné diváků, kteří ke mně vysílali pozitivní vlny, nikdy nezapomenu! Porta v Řevnicích však nebyla jen o večerech, pro návštěvníky byla přichystána celá řada dalších akcí, především zajímavé recitály soutěžních skupin a sólistů, prostě hudba zněla odevšad.
Pozitivní energie prostředí se projevovala i na neustálé potřebě se usmívat, líbilo se tam i všude pobíhajícím psíkům! Prostě jsem měla pocit, že se sešla jedna velká rodina a to byl, myslím, hlavní cíl celého počínání.

Dnes s odstupem několika dní, kdy se mi trochu vyčistila hlava, musím hluboko smeknout přede všemi organizátory tohoto projektu a jejich nápady. Např. akce „Zasaď strom“ mě naprosto okouzlila! Zavzpomínala jsem si na dětství, kdy jsme na školním dvoře slavnostně sázeli lípu a po letech jsem si to zopakovala právě v Řevnicích na hlavní třídě, kde mám SVOU lípu Kubíček (jméno po mém asistentovi z místní ZŠ), která, jak doufám, bude zdobit po dlouhá desetiletí. Tento počin zaštiťoval a doslova „olítal“ Jirka Vondráček, lidskému oku sotva postřehnutelný. Každý z přítomných však jistě zaregistroval míhající se žíznivou čáru a lehký závan větru…
Zmiňovat zásluhy všech pracovitých mravenečků, kteří se starali o hladký průběh festivalu, mi nepřísluší, ale alespoň za sebe touto cestou: DÍKY VÁM!!! A díky Portě, že přežila, že zafungoval pud sebezáchovy. Snad je v osudu psáno, že tu má být, má nás stmelovat a přinášet nám radost. Nezbývá než na závěr poděkovat za prostor v ePortýru pro své povídání, těším se na Vás všechny při koncertech a nebo za rok v Řevnicích.

Bude mi velkou ctí, Vaše Marcela Voborská.