Byl jsme požádán o pár subjektivních pocitů porotce z oddělování portovního zrna od plev v Litvínově. Dovolím si úvodem uvést, že plevy jsem nenašel, jen zrna různé jakosti a celková sklizeň v porovnání s léty zpět a jinými koly, kde porotcuji, byla lehce podprůměrná, ovšem s několika velmi zajímavými skvosty. Koncert o třinácti účinkujících zahájil zkušený písničkář Michal Vaněk z Nového Boru, převážně si písně doprovázel na klavír. Byla to velmi vysoko nakopnutá laťka po stránce textařské i melodické zručnosti a i když není žádný showman, dokázal jako vždy udržet pozornost posluchačů a píše moc hezké písničky. Možná se folkovo-trampští žánroví puritáni musí vyrovnávat s klavírním doprovodem, který tu jeho introvertní muziku strká logicky kamsi k divadelnímu šansonu, ale to vůbec není jeho problém. Následoval první dnešní klenot: skupina Zhasni, také z Nového Boru, která, jakoby nic, si přisedla k Michalovi na pódium. Vaňkovy písně rázem dostaly úžasný a zasloužený kabát, citlivé aranžmá klavíru, houslí, cella a kytary vytvořilo neobvyklé originální spojení, těžko byste na folkové scéně a v přilehlém okolí hledali skupinu s podobným zvukem a citlivým přístupem. Až mi přišlo, že Michal svým sólovým vystoupením předem trošku nechtěně prozradil tu nádheru, která přišla se Zhasni, bylo by to větší překvapení. Jinak spojené autorství Jakuba Horáka a Michala Vaňka, v písni Kastelán přineslo zaslouženou Autorskou portu a postup do mezinárodního finále v Ústí n.L., osobně je mi moc líto, že jsme se jako porotci neshodli na vyšším umístnění i v interpretační kategorii.
Následoval letitý trampský bard s mohutným hlasem a mohutným přednesem Petr Svoboda z Ústí nad Labem, jinak frontman skupiny Péráci, která vystoupila později odpoledne. To sólo vystoupení bylo na mě až moc patetické, v duchu všech tvůrčích nešvarů, které tramping nese ve své lidovosti už od svého vzniku. Jak geniálně pak v tomto světle vyznívá „ryvolovský“ nadhled, což Miki se Zajdou a Jimem z Nezmarů potvrdili večer v roli hostů. Ovšem, když se v průběhu soutěže Petr Svoboda objevil na pódiu znovu, tentokrát se svou letitou skupinou Péráci, musel jsem změnit názor, protože i přes neladící nástroje a pro soutěž nedostačující interpretační úroveň jako by kolektiv lehce hospodských muzikantů (...myšleno v nejlepším slova smyslu) dodal těm písničkám svěžího ducha, bavilo mě to, šlapalo jim to a bylo vidět, že je v tom srdce velikosti slona.
Vrcholem soutěže bylo nepochybně vystoupení skupiny s názvem Pavel Houfek band z Teplic. Skvělé perkuse, vynikající jazzové vyhrávky na klávesy, slušný šestistrunný basák a hlavně fenomenální zpěv kytaristy Pavla Houfka, jehož barva hlasu ve spodních polohách připomínala chrchlák Richarda Krajča, ovšem s feelingem a falzetem Dana Bárty, bylo to skvělé. Navíc hráli moc zajímavé písně a bylo znát, že už mají něco nahráno ve vyšších muzikantských sférách. Mezi řečí se zmínili, že je přestal bavit hrát bigbeat. Osobně se domnívám, že pokud tito šikulové neprorazili s tím co umí v jiném žánru, v portovní škatulce FCT hudby jim pšenka bohužel taky moc nepokvete, díky jazz-popíkovským nebo až funky prvkům v jejich muzice. Interpretačně se však nebylo o čem bavit a jako porota jsme je poslali do Řevnic.
Pak mi prolétlo uchem bez větších následků vystoupení písničkáře Martina Bažanta z Mostu. Plusy: slušně postavený kytarový doprovod a barva hlasu. Trošku nezvládnuté textařské řemeslo, kdy nakopl nějakou myšlenku a než se rozezněla, hodil přes ni něco jiného... Prostě poněkud roztříštěné vystoupení, ale mělo to stoupavou křivku kvality, ty novější písně, které hrál v závěru, byly zajímavější, uvidíme třeba za rok. Po něm přišla na pódium sympatická a zřejmě velmi mladičká skupina Na provaz z Chomutova a nebylo to rozhodně špatné. Tipuji, že skupina vznikla z nějaké větší party lidí (bohužel jsme jako porota neměli dostatek informací o účinkujících, na druhou stranu nás to zas neovlivňovalo), která skupinu vydatně podporovala z publika, tedy poměrně zdravý princip lidového muzicírování. Bohužel i se spoustou dětských hudebních nemocí, ať už po stránce tvůrčí či interpretační. Chtělo by to vyčistit a rozepsat vokály, nehrát na dvě kytary úplně to samé a trošku umravnit basáka, který sice hrál hodně a efektně sólově, ale občas tím i kapelu slušně rozkopl, zkrátka chtělo by to nějakou radu či hudební konzultaci od zkušenějšího muzikanta, postrčit správným směrem a určitě se dočkáme vyššího levelu. Důležitá je sympatičnost této party jako celku, z tohoto podhoubí už vyrostlo mnoho dobrých kapel a tihle mají před sebou sice dlouhou, ale věřím, že moc hezkou cestu. Těším se.
Dalším písničkářem byl Adam Kopřiva (nevím odkud), to bylo hezké a zajímavé vystoupení. Příjemná poezie a atmosféra v písničkách, dostal mě zhudebněním básně Našel jsem se od Jana Nerudy, vida, jak starý text z konce 19. století může fungovat i dnes, pokud je věrohodně interpretován. Moc si Adama nedovedu představit na velkých festivalových pódiích a myslím, že zrovna jeho komornímu pojetí muziky nesvědčí ta podivná pravidla Porty, kdy písničkáři „závodí“ v jedné kategorii s kapelami.
Pak na pódium vylezl Petr Kavka z Oseku u Litvínova, jinak frontman skupiny Hadraplán a mě začalo vrtat hlavou, proč – stejně jako v případě Petra Svobody a Péráků – mají tito viditelně ryze kapelní tahouni najednou potřebu soutěžit i sólo. Odpověď byla jednoduchá: postupový klíč porty zaručuje postup dvěma interpretům, pokud počet soutěžících překročí číslo 13. A pantáta Stráník, pořadatel krušnohorského kola, tedy pro dobrou věc využil své fyzické velikosti a přesvědčil před začátkem soutěže několik kapelníků, že v zájmu zvýšení šance všech soutěžících dnes z nich prostě budou i písničkáři. Předkládám k úvaze štábu Porty, jestli náhodou by nemohl počet postupujících kapel odpovídat spíše počtu výjimečných a zajímavých kapel v daném regionu, než počtu soutěžících, klíč mi nepřijde úplně fér vůči dobrým kapelám v početně menších regionech. Ale zpět na pódium. Petr Kavka umí napsat dobré a hezké písničky, k interpretační pohodě se mi zdá, že ale potřebuje kapelu, takže jeho sólo vystoupení pominu jen jako hokus pokus. Hadraplán byla oproti loňsku velká radost poslouchat, písně s hlavou i patou, občas sice moc mudrlantské a interpretačně lehce nedotažené, ale ať už to byl trošku těžkopádný epos o Hannibalovi nebo hitůvka o sestřičce Kláře z důchoďáku, přistihl jsem se, že je mi při jejich přímočaré muzice moc dobře, je to soubor veselých chlapíků, kteří hergot dokáží oslovit.
Ryzí bluegrass na Krušnohorském kole reprezentovaly dvě kapely. Nejprve J.I.M. Band, který velmi dobře zpíval, stylově čisté dvoj i trojhlasy hezky ladily, v docela zajímavé dramaturgii si pánové střihli dixík, blues i „newgrassrevivalovský“ ploužáček One of these train. Vytknul bych snad jen, že to maličko rytmicky nedrželo pohromadě, což je u bluegrassu podstatné, asi je trošku svírala tréma. I přesto mě zcela hypnotizoval jejich banjista David Benda, který s výrazem ve tváři: „promiňte, já teď trošku něco zahraji...“ tam házel tak nádherné technické fórky, že by se za ně nemuseli stydět ani Malina nebo Fridrich. Druhá (a ve startovní listině závěrečná) bluegrassová kapela toho odpoledne, chomutovský Testament zase naopak moc moc hezky šlapal spolu, s chutí a elánem, opět byla radost sledovat hlavně banjistu Pavla Kučeru s neuvěřitelně dlouhými prsty a jejich zpěvák Zoltán Pastor byl ozdobou závěru soutěže. Řekl bych, že Testament bohužel ztratil plusové body za zcela převzatý repertoár (i když závěrečná beatlesovka Darling a přídavek Dylanovka Seňor byl dramaturgicky vydařený kousek) a velké výhrady bych měl k dvojhlasům a vokálům, to nebyly zrovna intonační hody, taktéž některá sólíčka se technicky nevydařila, ale jako celek to válcovali moc pěkně.
Poslední odstavec věnuji předposlednímu soutěžícímu, skupině, která se počtem hlasů od poroty dostala na stejnou pozici jako Pavel Houfek band a zajistila si tím postup do finále. Pět Oříšků pro Popelku z Litvínova jsou letitou a ostřílenou kapelou, Jarda Popelka, coby hudební perfekcionalista, má kolem sebe skvělé hlasy a dokáže zaranžovat vokály jako málokdo. I když dramaturgicky třemi pomalejšími písněmi v úvodu poněkud uspávali hady i porotu, bylo znát, že vědí proč, co a jak zpívat, především precizní dámský trojhlas Nikol Popelkové, Laďky Bláhové a Marie Ernstové je pozoruhodnou záležitostí. Oříšci jsou poměrně velkým a pestrobarevným ansámblem, takovou universální kapelou pro různé akce s vysokou úrovní sezpívanosti, možná by jim slušelo více se uvolnit, zamyslel bych se nad dramaturgií a nad legračním zvukem, který klávesy KORG vydávají jako saxofón, ale myslím, že plusové body u poroty dostali hlavně za mohutnost a proaranžovanost své muziky.
Na závěr bych chtěl pochválit zvukaře Karla Toupala s manželkou Helenkou, kteří předvedli skvělý zvukařský výkon, též pořádajícím manželům Stráníkovým a nemohu nezmínit, že vrcholem celého kola Porty byla atmosféra v taverně u Tasose, především díky Testamentu a Pérákům a úžasným grilovaným kuřatům... Tolik osobní dojmologie z Litvínova.
Howg.

Vít Troníček