Dobří holubi se vracejí – tohle úsloví je asi známé v tomhle národě každému, i když třeba daleko víc se na holuby nadává, že znečišťují kdeco. Já jsem si na tohle rčení vzpomněl při další Návštěvě u Stráníků v litvínovském Docela velkém divadle, když se tam objevil únorový host – Víťa Troníček z pardubické skupiny Marien.

Původně tedy měli být dva, protože Luboš Stráník si v novém roce zve na Návštěvu páry, ale Zdena Troníčková, zpěvačka Marien a maminka dvou Troníčkovic dětí, chytla nějaký tělabol, a tak Víťa vyrazil od pardubických chemických závodů k litvínovské chemičce sám. Ale k těm holubům. Luboš je známý tím, že s Verunkou a Mírou Ošancem už vytvořil celou řadu „Stráníků“. Zachránil třeba po letech mlčení znamenitého muzikanta Jardu Matějů a v jedné době se Stráníky hrál i kus Marienu, včetně Víti Troníčka. A teď – po letech – se zase potkaly kytary Víti a Luboše a byla

to nádhera, kterou patřičně ocenili všichni v zaplněném klubu.

Přišlo jich tolik, že obsadili všechny židle i pohovku v první řadě a prokázali věrnost Návštěvě, protože museli čelit lákadlu v podobě koncertu zrovna tak skvělé skupiny AG Flek na druhém konci Litvínova.

Luboš s Verunkou začali – vlastně aktuální – písničkou, abychom se nebáli zlých časů a po poděkování divadlu za klub a přízeň i divákům za účast, pokračovali ve svých do duší promlouvajících písních, především z posledního cédéčka „Písničky, které jsme dostali“. Mohli se pochlubit, že díky jejich dceři Zuzance už je na cestě čtvrté vnouče (první vnučka) a Verunka opravdu s citem zazpívala písničku Oty Maňáka o nadcházející mamince. Jmenuje se „Požehnaná“, ale většina posluchačů i přes krátkou dobu, co cédéčko vyšlo, jí říká podle prvního slova „Heřmánková“.

K poslední písničce úvodu večera si pozvali i Víťu Troníčka a společně slovy písně zavzpomínali na bývalého Lubošova spoluhráče Vaška Čekala. Potom už zůstal u mikrofonu a zvukařských beden dalšího někdejšího „Stráníka“ Jardy Popelky Víťa sám a začala one man show, kterou asi málokdo z příchozích čekal. Protagonista a kapelník Marienu se představil jako skvělý písničkář, střídající vážné i méně vážné písně s trefnými glosami, roztleskávajícími jasně na stejnou notu naladěné publikum.

Když se dostal do finále, zahrál na přání přemýšlivou Ságu o osudech svých předků a pozval na podium Luboše a Verunku, své bývalé spoluhráče z „dvougenerační kapely“, jak tehdy nazýval své působení u Stráníků. Ačkoliv spolu nehráli už roky, znát to nebylo. Pustili se do hobousáren, vzpomněli na pikantní historku o Mikim Ryvolovi, a pak přidávali a přidávali ze stránického repertoáru, jako kdyby měli včera důkladnou zkoušku. Ale neměli. Jen čistá radost a hbité prsty a potěšení ze setkání naplnily klub vrchovatě, a i když Mikiho „Tunel jménem čas“ byl skladbou poslední, většině lidí se domů jít nechtělo, a taky nešla.

Foto: Pavel Šafář