Večer poslední středu v měsíci lednu i v novém roce znamenal, že v kultovní Malostranské Besedě bude Potlach, večer moderovaný už léta Tony Linhartem a s Pacifikem jako domácí kapelou. Hosty byla čtveřice někdejších Schovanek Eva Plochová, Dana Smyczková, Anička Jírů a Vanda Čehovská.
A tenhle host nebyl zvolen do prvního Potlachu roku jen tak. V hloubi minulého století – přesně v roce 1971 – se totiž v Malostranské Besedě odehrál koncert dvou nových kapel. Jednou z nich byly Schovanky s principálem Krisťákem a druhou právě zrozený Pacifik. A představte si, že obě tyto kapely už mají za sebou 45 let hraní, vystupování, nahrávek i slávy. Krisťák už se na všechno dívá z nebes, ale šéf Pacifiku a autor většiny písní, které produkují, sice při hraní už sedí, ale to je asi tak největší viditelná změna. Stařenky jsou pořád čupr holky, jako když byly jen Schovanky a hlavně z muziky se toho naučily – jak krásně to slovo zní ve slovenčině – neurekom. Kolik jim je roků, se u dam neříká, ony to však nahrazují občas počtem vnoučat a podobnými čísly, z kterých si luštitelé rébusů a jiných zakamuflovaných sdělení mohou spolehlivě určit špatný výsledek.
Dana Smyczková, jako tradiční spíkr kapely, upozornila naplněnou Besedu, že při tomto koncertu budou konečně říkat i autory hudby a textu přednášených písní, čímž potěšila publikum a zaskočila spoluhráčky, které o něčem podobném neměly tušení. Ovšem vůbec se to neprojevilo na nadšených ovacích po každé písni, ať si je zasloužila Dana s modrým kontrabasem, Vanda s obdivuhodnou mandolinou či autoharfou, Eva s dobrem, banjem či kytarou nebo Anička s jednou kytarou, ale zlatem v hrdle. Spousta skladeb, na jejichž autory si nevzpomněly nebo zapomněly, nesla označení tradicionál, ale vyrovnala to třeba trampská Náš Karel má čubu nebo Tabáková rodina, otextovaná ještě v začátku Schovanek Wabim Ryvolou. Jasně antikuřácký song doplnil Wabi – když posílal text Krisťákovi – douškou, že při psaní téhle písně proti kuřákům vykouřil krabičku cigaret a že mu ji tedy Krisťák dluží…
Publikum se ještě nedosmálo, když se Vanda přiznala, že když objevila v archivu tuhle píseň, tak ji to rozradostnilo, že si v euforii musela zapálit – ačkoliv už dvacet let nekouří… A aby bylo těch návodů ke zdravé výživě víc, rozloučily se druhým přídavkem, kterým byla senzační píseň z Limonádového Joa Whisky, to je moje gusto.
Tony Linhart zkonstatoval, že většinu písní, kterou hrál Pacifik na prvním koncertu v Besedě, už si nepamatuje nebo neumí, ale že mezi nimi byla Velrybářská výprava, a tu hrají dodnes. A taky s ní začali. Pak však hráli spoustu písniček, které už nezazněly v Besedě hodně dlouho. Ale mezi Listím vrbovým Marcely Voborské či postesknutí Heleny Maršálkové, jací jsou muži hadí plémě, Žižkovským blues Tonyho Linharta či Studeným sluncem Honzy Fruewirtha Andělína zněly pecky, bez nichž by věrní diváci Potlachu patrně neodešli: Víno červený, Jaro nad Bretaní, Karlínské nábřeží, Saintlouisské blues, Mexická patrola, Tvůj čas jen hvězdy měří, Tulácké blues…
Foto: Jiří Břicháč
