Na českoněmecké hranici nad Chomutovem na Kalku se Potlach u Stráníků konal už po šestnácté. Šestnáct roků je hodně dlouhá doba, to se mimino dostane skoro až k maturitě, ale na druhou stranu je to jen menší polovička z více než sedmdesáti let, kdy se na Kalku točil slavný poválečný film Uloupená hranice.

A to by bylo, kdyby se ty roky nějak neprojevily, když je to znát všude kolem. Třeba kostelík nad Kalkem, který byl ještě dlouho po válce pastouškou vymlácenou na cihlu, už zase svítí bílou omítkou do kraje, z Česka do Německa stačí přeskočit potok, na poli před Drexlerovic kozí farmou už se nehraje pod stanem, ale na jakési verandě dřevěné boudy, která – když neslouží muzikantům – slouží koníkům, kteří spásají rozlehlé louky kolem atd. A dramaturg Potlachu u Stráníků Luboš Stráník si vymyslel, že každý potlach bude ve znamení nějaké osobnosti žánru nebo muziky vůbec. Kromě toho, že pokaždé na Kalku zahoří oheň, zazní trampská hymna „Vlajka vzhůru letí“ a do plamenů putuje zelený věnec na památku všech kamarádů, kteří se místo na Kalek už vydali na nebeský vandr.

Letošek byl ve znamení západočeského písničkáře Bédi Šedifky Roehricha a každá kapela zahrála buď jeho písničku, nebo zahrála písničku pro něho a popřála mu, aby v takové kondici, v jaké skládá písničky, hraje a zpívá, překonal další hranici, nejen tu osmdesátku jako v závěru loňského roku.

Program hudebního potlachu zahájilo Větrno z Háje u Oldřichova, které se vrátilo na místo, kde nedávno vyhrálo Krušnohorské oblastní kolo Porty a týden před již známou cestou od Liberce na Kalek dobře reprezentovalo Severní Čechy v národním finále Porty v Řevnicích. Po něm nastoupila čtyřicetiletá chrudimská Chrpa, neodmyslitelný účastník legendárních Svojšických Slunovratů, který se po pár letech odmlky zase vrátil k muzice a k potěše svých posluchačů. Trio Středočechů EKG (mimochodem dva z nich – Miloň Ekl a Pavel Kulha – vyhráli muzikantské zápolení na 3. světovém trampském potlachu v americkém Coloradu v roce 1993) vypustilo takovou energii do početného publika, schovávajícího se před deštěm pod stanovými přístřešky nebo odhodlaně čelící kapkám pod všelijakými pláštěnkami a deštníky, že nikoho nepřekvapilo, že tentýž večer budou hrát na potlachu ještě ve své osadě.

Stejně energicky zahráli i zakladatelé více než třicetileté Sekvoje Olda Dolejš a Pavel Hurt, kteří přijeli bez svého kontrabasisty Pindi Makala, protože Pinďa pomáhal v té době s kytarovou soutěží Pavlovi Barnášovi na jihu Čech v Třeboni. Mračouni, táhnoucí se od západu, vypadaly, že si na těchto dvou chtějí smlsnout, ale ani hustá přeprška nehnula se spokojenými posluchači na louce před kozí farmou. 

Plzeňská kapela Čáry máry překonala cestou i hlavu, kterou si postavil jejich automobil, a nejenže s velkou chutí popřáli svému krajanovi Šedifkovi, ale zpěvačka a kytaristka Martička pobavila všechny vylíčením, jakým způsobem se před lety seznámila s Šedifkovým synem Míšou, dneska už taky skvělým muzikantem a skladatelem.

Udeřila 19. hodina, počasí prokázalo moudrost a vztah k trampingu, přestalo pršet, a tak mohla zmizet celta chránící připravenou hranici, Luboš Stráník mohl zavolat oheň a k hranici připochodovali s pochodněmi čtyři trempové, kteří si tuto poctu rozhodně zasloužili. Byl mezi nimi nejen Šedifka, ale také Lilka Pavlak, Brňačka, žijící už léta ve Švýcarsku, která je po Markovi Čermákovi druhým občanem z naší republiky, který dostal nejvyšší vyznamenání od Mezinárodní bluegrassové asociace.

Poté, co plameny vzplály, Verunka Stráníková vhodila do plamenů zelený věnec a po doznění zpěvu trampské hymny nastala chvilka tichého vzpomínání na kamarády, kteří už tu s námi nejsou.

Potlach poté pokračoval triem Jana Ereta, což znamenalo, že z jedné jeho strany vyšíval na basovku Míša Roehrich, z druhé strany udivoval nádherou na mandolinu Petr Wrobel. Po nich přišli ti, jejichž jméno už pošestnácté nesl potlach na Kalku – Stráníci. A tak, jak to předpověděli během dne chytří meteorologové – přestalo pršet, mraky se roztrhaly, vysvitlo sluníčko, zkrátka nádhera. Luboš jménem všech ještě jednou Šedifkovi pogratuloval k osmému křížku a bylo nádherné, když v repertoáru měl i písničky z nového cédéčka a mezi nimi i dvě právě Šedifkovy, který si v publiku zpíval s nimi. A zazněla i ta, kterou složil Ota Maňák, který pravidelně o mikulášském večeru dělá na Kalku čerta a teď přijel na potlach až z Bohumína.

Šedifka se rozezpíval znamenitě, takže finále potlachu, které patřilo jemu a jeho synu Míšovi, ovšem Duo Komáři (tak se jmenují) se flexibilně roztahovalo na dva až čtyři členy a pokaždé to byl muziky, ale i dobrého slova kopec.

Mraky odcestovaly někam do vnitrozemí, ale účastníci potlachu se z louky přesunuli jen do prostorné Drexlerovic jídelny, kytary se rozezněly, v krbu praskalo dříví a všem se leskly oči. Správný potlach, nic lepšího mě nenapadá.

Foto: Jan Husárik a Lilka Pavlak