Hudebních klubů je v téhle republice docela hodně, ale nevím přesně, kolik se jmenuje podle dobrého pití. Jeden z nich je v Praze kousek od stanice metra I. P. Pavlova – nebo kousek od Nuselského mostu, obojí je správně – a jmenuje se ALVA.

Ve sklepě rohového činžáku se v roce 1930 začal vyrábět bylinný likér, který podle začáteční slabiky alkoholu a jména autora dostal jméno ALVA. A dodneška se pod pár schody z ulice scházejí muzikanti i přátelé nejrůznějších druhů muziky, hrají, zpívají a přitom konzumují nejrůznější nápoje alko i nealko, studené i teplé, někteří to prokládají i kouskem dobroty na zub. Jak se zpívá v jedné písničce Kapitána Kida: „Budem jíst a pít a dobrou vůli mít, zítra nás čeká Nirvána.“ Pokud jde o tu dobrou vůli, mohla by se z tohoto klubu klidně exportovat.

Muzika tu zní ledajaká, ale já chci teď psát o každé jedné středě za měsíc, kdy se tady hrají ryvolovky – tedy písničky, které přivedli na svět bratři Miki a Wabi Ryvolové a zasloužili se o to, že společně s Kapitánem Kidem, Tony Linhartem, Rolfem Staňkem, později Wabi Daňkem, Jardou Samsonem Lenkem, Láďou Huberťákem Kučerou, Vojtou Kiďákem Tomáškem, Pavlem Žalmanem Lohonkou a dalšími a dalšími začaly vznikat písničky, které pomalu začaly nahrazovat předválečné, válečné či těsně poválečné songy především na vandrech, u táborových ohňů, čím dál víc tam, kde se prostě zpívalo. A skupina Hoboes, v níž hráli oba bratři, dokud byl Wabi na světě, vstoupila do české hudební historie.

Ty středy vypadají hrozně jednoduše. Zaplní se židle a lavice u jednotlivých stolů, u jednoho krajního se utáboří Emil Pinďa Makal se svým kontrabasem, do čela si sedne Richard Dick Zika s kytarou, vedle něho Martin Černý s kytarou a zesilovacím kombem, čímž vznikne Hoboes Revival Alva, začnou hrát, zpívat a osazenstvo klubu s rozzářenýma očima se přidá podle toho, kolik si kdo pamatuje slok.

Trio se už pár střed rozrostlo na kvarteto, protože proti Martinovi se usadil Radek Fox Kučera, a patří k věci, že počet muzikantů a nástrojů není žádný večer konstantní, protože těch, co přijdou s kytarami či houslemi a ryvolovky jim nenechají futrály zavřené, je vždycky pár.

Jedna listopadová středa Léta Páně 2015 byla zvlášť slavnostní, protože vyšla v den sváteční, v den svatého Martina, a tak obvyklé už tak povznášející hraní bylo doplněno zalomenými palci a blahopřáním Martinovi a občasné přestávky, aby si muzikanti oddechli a narovnali prsty, sloužily k tomu, že místo tradičních bílých martinských husí se roznášel podnos s černými miniaturními frťánky martinské alvy. A k Jarními kurýrovi, Zemi tří sluncí, Samotě, Sedmnácti dnům, Pat a Danovi, Ohradě, Mrtvému vlaku, Ze všech chlapů nejšťastnějšímu chlapovi, Hejnu vran, Táborovému ohni a další dlouhé řadě ryvolovek se přidávaly písničky Kapitána Kida, plzeňských Copáků, songy o americké armádě v pětačtyřicátém v Plzni atd. 

Do klubu chodí nejen muzikanti, z nichž mnozí na ryvolovkách vyrostli a mnozí je stále mají na repertoáru svého hraní. Ale byla tu i Saša Ryvolová, někdejší Wabiho žena, která zná většinu Wabiho písniček od jejich zrodu, chodí sem Fredy Schubert ze skupiny Paběrky, čekám, že se tu jednu krásnou středu objeví i Miki Ryvola, který to už sice moc dobře ví, co vlastně přivedli s bráchou na svět, ale byl by to taky svátek pro všechny, kterým se ryvolovky usadily někde tam, kde je srdíčko.

Taková je Alva a vždycky, když odcházím, tak si říkám, jak je nádherné, že něco takového máme.