Zelí a muzika na první pohled moc dohromady nejdou, ale od toho jsme na světě, abychom u prvního pohledu nezůstávali. Pádným argumentem se mi stal poslední listopadový víkend v penzionu v Tříči, což je pár kilometrů od Železného Brodu a ještě blíž je to do Vysokého nad Jizerou.

K domácímu pánovi Milanu Paterovi přijelo tolik hostů, že obsadili penzion od zdola nahoru, a kdyby jen  to. Kromě báglů všech tvarů a velikostí totiž měli hodně podobné futrály a v nich především kytary. V pátek večer se hrálo a zpívalo skoro až do rána, v sobotu večer jen o chvilku méně. Žádný div, že to bylo hraní náramné, protože struny obsluhovali třeba Olda Dolejš ze Sekvoje, Dick s Martinem z Hoboes Revivalu, Fox z Kafedrály, Pinďa ze Sekvoje měl místo kontrabasu basovou kytaru, mezi více než desítkou kytar znělo i banjo a mandolina. Ryvolovky zněly hodně často, ale mezi nimi i spousta dalších písniček, podle toho, kolik hlasů je dokázalo zazpívat a nemusela to být zrovna exzpěvačka Sekvoje Karolina Skalníková.

Ale abych nezamluvil to zelí. V sobotu přinesl domácí pán Milan na zádech dva pytle - větší s bílým, menší s červeným zelím, muzikanti vyměnili trsátka za ostré nože, dva kýble vykopaného křenu putovaly po očištění hlavic k mlecímu robotu a všichni v okolí si začali utírat slzy, protože křen tohle umí. Na ubrusu, prostřeném na podlaze, přibývalo rozkrájeného zelí a kytaristické prsty mandlovaly zelí tak, jak to většinou známe z obrázků, kde se zelí šlape nohama. Vrcholnou fází celé práce bylo smíchání zelí s kořením, cukrem, cibulí a hlavně s křenem. Tak se mohlo stát, že v neděli, kdy se muzikanští kulturisté (žádné namistrované svaly, ale kultura a turismus) začali rozjíždět do různých částí republiky, přibyly do každého báglu dvě skleničky - větší s bílým, menší s červeným zelím s křenem. A protože už byl konec listopadu, z nebe se sneslo bílé chumelení a auta se hledala s koštětem v ruce.

Foto: Jiří Břicháč