...ačkoliv – jak říká jedno pravdivé české přísloví- neštěstí nechodí po horách, ale po lidech. Zazvonil mi telefon a na jeho druhém konci byl Honza Eisenreich, duchovní otec, ale hlavně velmi praktický organizátor Břevnovského Březňáku.

Honza se mě nejdřív opatrně zeptal, zda znám následky infarktu, a pak mi sdělil, že ze závažných důvodů nelze Březňák uspořádat v sále, kde už byl pětkrát a kde měl být za tři dny po šesté. Asi za půl hodiny se telefon ozval znovu a Honza mi oznámil, že mého festivalového hosta Frantu Hackera odvezla žena do nemocnice. Z pečlivě připraveného, vytištěného a distribuovaného plakátku tedy přestalo platit nejen KDE, ale začalo se povážlivě kymácet i KDO u jména jednoho z pětice vystupujících. Franta Hacker, kapelník KTO a šerif slavné Ztracenky, místo aby sbíral myšlenky k zodpovězení otázek a ladil kytaru k písničkám ze Ztracenky nebo od KTO, ležel v motolské nemocnici a absolvoval transfuze, sono, gastro a kdovíjaká ještě vyšetření. Když zazvonil telefon potřetí, čekal jsem to nejhorší, ale opak byla pravdou. Honzovi (s vydatnou a čestnou pomocí majitele původního sálu v hotelu U Hvězdy) se podařilo zajistit sál - a tedy celý festival - pouhých 200 metrů dál v hotelu Alexander.

Šestý Břevnovský Březňák tedy začal omluvou za desetiminutové zdržení, abychom počkali na ty, kteří by případně dorazili na původní místo. Původní stolečky proměnila brigáda dobrovolníků na dlouhou tabuli ověnčenou židlemi a jinak každé volné místo obsadily oranžové plastové židle, aby se do sálu mohli vejít všichni, kteří přišli. Jinými slovy – bylo narváno.

Festival zahájil písničkář Pepa Štross z Klášterce nad Ohří se svou šestistrunnou španělkou, kterého doprovázel jeho rockerský syn Matěj na elektrickou kytaru. Maminka Minka seděla opodál a v jejím chytrém telefonu byla nejen GPS, aby mohla hledat správné cesty, ale také spousta fotografií z Nového Zélandu. Štrossovi mají totiž pět dětí, z nichž čtyři už vylétly z rodného hnízda, zůstal zatím jen Matěj. Jedna z dcer je letuškou u novozélandských aerolinií, Pepa s Minkou už za ní dvakrát byli a v březnu příštího roku mají naplánováno, že pojedou potřetí. Pepa prokládal písničky vtipy a srandovními zážitky z muzikantského i rodinného prostředí a byl to začátek festivalu jako hrom.

Druzí přišli Stráníci a dokázali jednak, kolik toho dokáží dva muzikanti (jeden s kytarou, druhý se zlatem v hrdle), jednak napjali naplněný sál k maximální pozornosti, aby nikomu neuteklo ani slůvko. Že ani dobrým muzikantům se nevyhýbají maléry, svědčil jejich truchlivý zážitek z první životní cesty do Ameriky, která skončila u bdělých chicagských policajtů, kteří už dost dlouho čekali, kdy se nějaký pan Stráník v Americe zase objeví, aby mu spočítali cenu za zkrachovalou fabriku, řidičský průkaz a hromadu dluhů. To všechno byl následek činnosti zloděje, který je před deseti lety okradl, když byli v Litvínově u dcery, ukradené pasy prodal a kupec si na Lubošův pas v Americe užíval. Trvalo hodně dlouho, než Luboš s Verunkou přesvědčili chicagskou policii, že jsou v Americe poprvé, nic z toho, co jim zazlívají, neučinili, ale stejně je v Chicagu posadili do letadla a poslali zpátky do Prahy. 

Onemocnělý Franta Hacker měl dva náhradníky: kapelníka skupiny Sekvoj Oldu Dolejše a moderátora hudební soutěže Notování, řady jiných muzikantských akcí, znalce všech železničních kolejí v této zemi a skoro všech nově vznikajících soukromých pivovarů Belmonda, což je trampská přezdívka Milana Plcha. Olda Dolejš zavzpomínal, jak před 35 lety vznikla skupina Sekvoj, která bude začátkem prosince slavit výročí v klubu Mlejn ve Stodůlkách, Belmondo se přiznal, že ze všech tratí má nejraději tu, po které jezdí úzkokolejka v České Kanadě a pohovořil nejen o vandrech v Jizerkách, ale vzpomněl i na Jizerskou notu či původně Samsonův, nyní Leichtův festival Muzika.

Z Mladé Boleslavi přijel bluegrassový Flastr a skvěle zalepil bluegrassem a gospely svůj vymezený čas. Nadšené a rozjeté publikum určitě potěšilo konstatování Flastru, že jsou z Boleslavi zvyklí na početné obecenstvo, ale že bude takhle narváno v Praze, nečekali. Taky museli přidávat, závěrečný gospel byl řešením situace, kdy kontrabas už nevydržel…

Závěr festivalu patřil tradičně Sekvoji. Olda Dolejš, Pavel Hurt a Emil Pinďa Makal připomněli – samozřejmě výběrem – řadu  hitů z vydatné historie skupiny, zahráli i na přání a vystoupení se neobešlo bez milované pakárny Čtyři myši.

Husarský kousek Honzy Eisenreicha, který zachránil festival za pět minut dvanáct, se lišil jen jedinou věcí od pěti Březňáků předešlých: tradiční jam-session se nekonal, protože už začínala noc a nad sálem byly pokoje hotelových hostů.

Ovšem znamenalo to, že jam se pouze odložil na 25. březen 2017, kdy bude – už zase v původním hotelu U Hvězdy – začínat čtvrtý ročník festivalu sedmým Březňákem.

Foto: Jiří Břicháč