Strašnická Barča (oficiálně se jmenuje Kulturní dům Barikádovna v Praze 10) byla na konci března zaplněna vrchovatě, ačkoliv se tu nekonalo tradiční Setkání osad. Prostý název Kamarádi Standovi vyjádřil důvod: kamarádi se sem přišli rozloučit se Standou Chmelíkem.

Standa Chmelík jim rozdával muziku, potěšení i sílu řadu roků, ale lano od nebeské kapely dostal rychle a skoro pro všechny nečekaně. V prostorném sálu s dlouhými stoly nezbyla žádná volná židle a na podiu se střídali ti, kteří měli štěstí Standu znát, nějak s ním spolupracovat nebo zpívat jeho písničky.

Začali Kamarádi staré řeky Starou vzpomínkou a byli první z celé řady těch, kteří vzpomněli na Standu a jeho kamarádství, zahráli i celkem novou písničku Tonyho Linharta, kterou chtěli Standu překvapit na nadcházejícím Setkání osad. Známý song Má to svoje výhody už s nimi zpíval celý sál a vztah Standy Chmelíka k Berounce stvrdil Tomáš Pergl, který s ním aspoň třicetkrát tuto řeku jel, a zazněla tedy logicky jeho píseň Berounka. Vzpomínaný muzikant měl moc rád i moře, ale Kamarádi staré řeky se tentokrát rozloučili domácí písní Kde řeka zpívá.

Jak připomněla moderátorka večera Dana Vacková, Standa Chmelík psal nejen pro velké osobnosti žánru, jako je třeba Jitka Vrbová nebo Karel Zich, ale řada písniček byla pro ´obyčejné trampy´, za něž se s kytarou v ruce rozloučil písničkou Tulák Charlie.

Když se objevil Mirek Černý, doprovázený kytaristou Pacifiku Andělínem, většině hlav v sále určitě naskočil Balíček karet; a nemýlili se. Autor známého textu potěšil všechny a slova, vysvětlující karty, byla vzhledem k Velikonocím nečekaně aktuální.

Vrcholem první půlky večera byla Jitka Vrbová, která v uplynulých desetiletích měla Standu jako dvorního kytaristu, ráda ho na koncertech šibalsky představovala jako žijícího autora a teď připomněla Standovo kamarádství i velkorysost konstatováním, že za třicet let, co spolu vystupovali, se ani jednou nepohádali. Uznale zhodnotila Andělínův doprovod, že kráčí dobře ve Standových stopách, a s přítomnou Helenou Maršálkovou si vysloužily dlouhý potlesk za písničku Jak zase praská v krbu dříví a venku sněží. K Pikovickému blues už zněl skandovaný potlesk, po písni nadšené hvízdání a ovace jen zvětšily kultovní písně Zůstáváme věrni a Svítí měsíc nad Portlandem. Rozezpívaný sál pak Jitka nemusela ani pobízet, když spustila Léto už má celtu sbalenou.

Po přestávce přišli dva velcí muzikanti i mistři slova – František Hacker, kapelník KTO a šerif Ztracenky, a Tony Linhart, kapelník Pacifiku a autor trampského týdeníku na Country radiu. Vzpomínali na Standu, samozřejmě, ale Tony například vzpomněl, jak Standa chytře zdůvodnil vypitý karton dobrého moku, když započítáním všech u ohně, včetně psů, koček, sousedů atd. mu vyšlo, že každý vlastně vypil jen jednoho panáka... Franta – bez KTO – dal k lepšímu písničku o Harley Davidsonu a plná Barča mu ochotně vytvořila sbor pro refrén.

Oba kapelníky vystřídal MUDr. Vláďa Frič, který připomněl ohromnou Standovu muzikantskou profesionalitu a se svou kytarou a zpívající Jitkou Vrbovou dali nádhernou píseň Proč ne dřív.

Tři mikrofony na podiu poté obsadili Franta Hacker, Ivan Mládek a Karel Vágner, jejichž vzpomínání na Standu mělo daleko k nějakému smutku, a Standova žena Jaruška převzala od Karla Vágnera diamantovou desku, kterou Multisonic ocenil 98 produktů a 800 000 prodaných kusů zásluhou práce jejího muže.

Ivan Mládek si přinesl banjo, za chvilku ho obklopili další muzikanti Banjo bandu a zněly osvědčené hity (než si vytleskáte přídavek, řekl Ivan Mládek) jako Kousavá deka, Jenda Benda či přídavek Láďa jede lodí.

Dana Vacková správně řekla, že vzpomínat na Standu Chmelíka a nezmínit jeho džezovou tvář, by byla ostuda. Taky přišel Metropolitan Jazz Band, jehož byl Standa svého času členem, a nechyběla ani zpěvačka Jitka Vrbová. Chmelíkovu písničku o pozdním létě zazpíval Andělín a pochopitelně nechyběla ani vřele aplaudovaná sóla jednotlivých nástrojů, mezi nimiž jen Standův klarinet chyběl.

V mohutném finále večera zněla nejen Kainarova Já bych si rád koupil dům, ale i Čekej tiše proslavené Evou Olmerovou a na poslední song oficiálního programu Co nevidět se sejdem přišli skoro všichni, kteří z podia na Standu vzpomínali. Fotografka večera Stáňa Nodlová pak sňala velkou fotografii, která celý koncert visela na podiu, dala ji Jarušce Chmelíkové, k mikrofonům se zase postavili Kamarádi staré řeky, aby si s nimi mohli zazpívat všichni, kterým se ještě nechtělo domů. Ale nejcennější – vedle diamantové desky či velké fotografie - byla skutečnost, že Standa Chmelík byl, je a zůstane v srdcích svých kamarádů.

{gallery}Kamaradi_Standovi{/gallery}

Foto: Stanislava Koucká Nodlová a Petr PARAGAN