Ještě malou chvíli, než rozhoupají zvon, v ozdobených věžích Samarkandu,
než se brány zavřou, než umře další strom, než olíznem slanou kapku na rtu,
/:ale nebudeme spolu snídat, už nám vyschla plná číš,
tyrkysové vody řeky Siab, vezmou o čem sníš.:/
Někdo z vás, kdo chutnal dálku, jeden z těch, co rozuměj,
ať vám poví, proč mi říkaj, proč mí říkaj Toulavej.
Je srpnový pátek a na horách sněží,
někdo jde vzhůru, někdo si věří,
krosna na zádech tíží jak žulový blok.
U studánky čistou vodu ze dlaní jí dával pít,
vlčí máky do vlasů a říkal přej si co chceš mít.
Mám svého strážce z vesmíru, prost? tu najednou stál,
p?ilet?l z okolí Kašmíru, už se mu necht?lo dál.
Je sobota a zase někdo oheň zapálil,
je sobota a zase někdo ruku podává,
někde zpívají, budou do rána,
je sobota a tvoje staré blues kytara dohrává.
Budil jsem se nad ránem, že tu nejsi lásko, že tu nejsi, že je prázdný d?m,
zoufalý a bezbranný k?i?el jsem tak kde jsi, kde jsi, kde jsi a krá?el k útes?m.
Holkám nesluší svaly, karate, ?inky a puk,
takový holky maj hrany i ve van? jsou jako kluk.
Tohleto h?íb? podkovu neztratí, na dráze závodní,
leží tu na slám?, sotva se obrátí a v o?ích má napsaný.
