Nenabouratelnou, až za hranici běžných zvyklostí v tomto zeměpisném pásmu jdoucí příbuzeneckou  soudržnost mohl široce rozvětvené rodině Horňákových  upřímně závidět kdekdo. A také záviděl.

Pospolitý rod Horňákových, z nichž někteří úředně sice nesli jiná příjmení, ale stali se součástí tohoto klanu přiženěním, obýval v padesátých letech minulého století celou horní polovinu Dolní ulice a jen málokdo skutečně věděl, kdo ke komu a do kterého čísla popisného vlastně patří. Všichni se neustále pohybovali po všech bytech a domech s naprostou samozřejmostí vlastníka, domky byly propojené zadními dvorky, nebo přímo dveřmi ve společných zdech, nikde se nezamykalo a v létě se ani nezavíraly dveře. Poštovní doručovatelka nechávala veškerou korespondenci, určenou pro Horňákovy, u vchodu do prvního domu na začátku ulice a na jednání s úřady, ať už byl osloven kterýkoliv z nich, se vždycky dostavil početný chumel mužů, žen a dětí, odhodlaných stát za každým z rodu Horňáků. Také učitelé už dávno vzdali snahu zjistit, ke kterým rodičům vlastně ten který neposedný černovlasý klučina nebo okatá dívenka patří.

        Ale domky a byty Horňákových byly čisté a upravené, stejně jako příslušná část ulice, děti chodily slušně oblékané a zdravily každého, kdo ulicí procházel, a ke konfliktům se zákonem docházelo v této oblasti jen velice zřídka. 

        Na jaře, když začaly v ulici kvést jabloně, vysázené na travnatém pruhu mezi chodníkem a vozovkou, vynesli Horňákovi ven stoly a židle a ulicí se jako lákavě linula libá vůně uzených žebírek vařených v zelí. A pokud jste šli zrovna kolem, buďte si jisti, že jste byli srdečně přizváni k bujarému stolování, při němž se na velkých platech na stolech vršily hory ohryzaných kostí, na nichž pak hodovali psi ze širokého okolí. A nejeden z nich u Horňákových zůstal už natrvalo. Děti běhaly s velkými hnědými džbány pro pivo do blízkého hostince Pod Lipou, za čež byly odměňovány jedovatě barevnými limonádami a eskymy v čokoládě, které měl hostinský Žloutek společně s velkými kostkami ledu v otřískaném, nálepkami posetém mrazáku vedle skříně s půllitry. Ten kousek ulice připomínal v oněch podvečerech pohodový řecký nebo italský venkov, jenom ty písničky, které se rozezněly společně s harmonikou a nesměle se přidávajícími kytarami pomalu se snášející tmou s vůní jabloňových květů, byly trochu jiné.

       Byla v nich nostalgie dávné vzpomínky, ale i jiskra vzdoru a rytmus volnosti a  nespoutanosti... Lidé v oknech okolních domků naslouchali těm táhlým chytlavým melodiím s neznámými slovy a mnohého z nich občas napadlo, že by nebylo špatné být právě teď jedním z Horňákových. Obvykle se ale vzápětí své myšlenky zalekli, jako by se dopouštěli hříchu, o kterém se nikdy nikdo nesmí dozvědět, ale ten červíček potlačované touhy v nich zůstával, aby se nekontrolovatelně probudil zase jindy, při jiné příležitosti.

       Třeba v létě, kdy Horňákovi sedávali k večeru na dekách na travnatých pásech vedoucích ulicí, muži hráli karty nebo domino, děti s výskotem dováděly a ač to vypadá neuvěřitelně, ženy si měly stále o čem povídat. Stále byla některá z nich v očekávání, z čehož se všichni upřímně radovali, a personální potenciál rodu se v pravidelných intervalech rozšiřoval o další a další kojence. Červené ohníčky cigaret se míhaly tmou jako velké světlušky, sem tam vytryskl odněkud perlivý gejzírek smíchu a písničky doprovázené harmonikou byly poněkud divočejší a strhujícnější než na jaře. Však také dívky a mladší ženy občas vyskočily bosé na ještě teplý asfalt a tepající rytmus roztančil jejich snědé nohy v nepopsatelných kreacích. Kluci v pruhovaných tričkách a úzkých trubkovitých texaskách se cvočky postávali se svými nablýskanými mopedy na rohu ulice a sledovali ten obrázek skromně osvětlovaný poloslepými pouličními lampami jako exotický, mládeži nepřístupný film. Rádi by se vmísili a byli by bez rozpaků přijati, ale neměli odvahu čelit okřídleným slovům své doby: Co by tomu řekli lidi... 

         V zimě se společné rodinné seance Horňákových přestěhovaly za okna a dveře jednotlivých domů, za jejichž zamlženými okny zářily pak dlouho do noci světla křišťálových lustrů, které byly jakýmsi jejich symbolem štěstí. Každým rokem však jejich sousedé s netrpělivostí očekávali předvánoční čas, kdy se Horňákovi kolektivně a s velkým nasazením věnovali výzdobě svých domů a příslušné části ulice pro příchod Ježíška. V době energetické krize sice nemohli využívat světelných efektů, jak jsme zvyklí nyní, i kdyby nakrásně nějaké podobné věci pro takové osvětlení měli. Ale dovedli neuvěřitelně využít různých barevných materiálů, umělých květin, přes rok nasbíraných plakátů a obrázků, takže jejich kus ulice vypadal jako jedna velká pouťová střelnice. Připočteme-li k tomu ještě několik řad zavařovacích sklenic podél zdí domů, v nichž se vždy navečer tetelily plamínky barevných svíček, a gramofon dokola vyhrávající vánoční koledy v podání dětského rozhlasového sboru a všemi Horňákovými zbožňovanou La Palomu, efekt byl víc než dokonalý.

           Toho roku se ve stylizaci Horňákových výzdoby objevovaly bohaté kytice  květinek, nastříhaných z barevných bužírek, jak se to nejmladší ratolesti naučily ve škole při ručních pracích, z maličkých plechovek od játrových paštik vyrobené stříbrné řetězy, chřestící při sebemenším pohybu, blýskavé mozaiky ze střepů rozbitých zrcátek nalepené na plochých talířích, ze starých vatou vycpaných punčoch vyrobené kočičky se třpytivýma korálkovýma očima a překrásná paví péra, která byla tehdejším hitem ve vázách obývacích pokojů. Uprostřed této nádhery byl vždy umístěn plakát některé z  hvězd tehdejšího filmového nebo hudebního nebe. Největší pozornost však přitahoval vysoký sytě růžový dům zhruba uprostřed enklávy Horňákových, odkud se linula hudba a u kterého se hned druhý den po dokončení výzdoby začali zastavovat chodci a tvořit se neklidné hloučky. Takovému zájmu neodolal v nedělním adventním ránu ani předseda zdejšího občanského výboru. Nelenil, navlékl si těžký zimník s bobřím límcem, kožešinovou ušanku, obul kotníčkové zimní boty a vyrazil na ulici. Došel ke stále se rozrůstající skupince podupávajících lidí, rozhrnul ji a zůstal jako zkoprnělý. Za okny právě znělo na plné pecky Půjdem spolu do Betléma, dudlaj, dudlaj, dudlajda... a předseda nevěřícně zíral na velký barevný plakát s rudým pozadím, ze kterého na něj zhlížel, bohatě obklopen kočičkami, pavími brky a blýskavými zrcátky bodře se usmívající Vladimír Iljič Lenin...

Hanka Hosnedlová