Šumava a Novohradské hory byly a ještě pořád jsou nevyčerpatelným zdrojem míst, kam směřovaly naše víkendové i prázdninové velké vandry. Jednou, když květnový svátek státní svátek šikovně prodloužil víkend, jsme se rozhodli procourat kraj okolo Rychnova nad Malší.
První večer nás zastihl poblíž starého zarůstajícího hřbitůvku, v jehož okolí byly jen stěží čitelné bujnou vegetací zarůstající půdorysy několika chalup. Ani jméno to tam nemělo anebo možná někdy dávno mělo, ale my ho prostě neznali.
Došli jsme na malý plácek na okraji malého listnatého hájku, rozbalili bágly a rozdělali oheň. Poklidné večerní hovory prokládaly písničky, sem tam někdo nalil čaj z kotlíku, přihodil chrastí do plamenů… Najednou se mezi námi, ani jsme nezaznamenali jak, objevil asi desetiletý kluk ve vytahané teplákové soupravě plné skvrn a děr. Byl jako myška, neřekl ani slovíčko, ale ochotně přikládal na oheň, tahal z vedlejší hromady suché větve, podal hrnek s čajem, oči jako čokoládové hvězdy upřené na ty, co právě hráli nebo zpívali. Když se ho kluci ptali na jméno, zamumlal něco nesrozumitelného, a tak dostal od Mamuta jméno Dežo. Klasika...
Kolem jedenácté najednou přeťal oblohu klikatý blesk. A pak druhý, třetí… Někde za zády nám zahřmělo tak, že se všichni přikrčili. A začalo lít, jako kdyby na nebi vyklopili plné sudy. Nastalo zmatené pobíhání po kempu, úzké koruny osik a bříz by nám úkryt neposkytly, takže většina z nás sedla na narychlo svázaný ranec a přehodila stařičkou celtu přes sebe a svůj momentální majetek. Celta byla i díky své opotřebovanosti za chvilku byla mokrá tak, že se přilepila na záda a u nohou nám narůstala jezírka. Dežo se skrčil u mého boku a z malé celty mu stékala stružka rovnou do děravých tenisek. Za pár sekund začal vibrovat. Hrabala jsem v báglu, že mu půjčím rezervní svetr, ale ztratila jsem balanc a všichni tři – já, Dežo i bágl jsme se váleli v blátě a kalužích.
„Chóďte k nam,“ pípnul najednou Dežo. Všichni jsme strnuli, nevěřícně se dívali jeden na druhého a po malé chvilce vnitřních bojů si řekli: proč ne? Rance v celtách přes rameno jako středověcí vandrovní nebo spíš zmoklé slepice jsme pochodovali za malým Dežem, který před námi čvachtavě poskakoval jako kůzle. Po chvíli jsme dorazili k neuvěřitelně sešlé dlouhé chalupě, jejíž jeden konec byl vlastně v rozvalinách. Za malým okýnkem, jehož polovina byla nahrazena starým linem, blikalo světýlko.
Dežo otevřel dveře na petlici a zajódloval něco po cikánsky. Ve futrech se objevil ohromný chlap v bílém vasilu a červených trenclích zaříznutých pod vypouklým snědým břichem. Zamrskal svým černočerným veleknírem a zachrčel něco česko-slovensko-maďarsko-cikánsky, ale podle gesta jsme pochopili, že máme jít dál. Do místnosti napochodovalo šest vodníků, pod nimiž se okamžitě začaly tvořit louže. Kolem dvou stěn pokreslených neumělými obrázky a polepených výstřižky z novin byla do elka postavená řada primitivních pryčen, na kterých se začaly líhnout malé i větší kudrnaté černé hlavy. Z klubka pestrých dek se vyhrabala stokilová cikánka v několika sukních a hned nás začala usazovat k velkému stolu, na kterém hořela petrolejka s popraskaným cylindrem. V rohu hicovala stará kamna, jejichž chybějící nohu nahrazoval sloupek cihel. Vedle hromady dřeva stál na zemi prádelní, kdysi zřejmě tmavě fialový hrnec s poklicí. Cikánka ho popadla a šoupla na rozpálené pláty. V jejím drmolení se opakovalo slovo pašváre a labužnické mlaskání.
Mezitím se z pelechů vymotaly děti jako píšťaly od varhan a mlčky u nás postávaly na mokré podlaze, v níž sem tam chybělo prkno. Kluci prohledávali kapsy a sypali na stůl zvlhlé pytlíky větrových bonbonů, zdemolované čokoládové tyčinky a umolousaná žvýkačková Pedra. Všechno jak mávnutím proutku ze stolu zase mizelo. Zato se na něm objevila láhev slivovice zašpuntovaná smotkem novinového papíru a za chvíli několik neuvěřitelně otřískaných plechových, kdysi zřejmě bílých talířů, na které cikánka stejně otřískanou maxisběračkou nandávala jakýsi čvoch z brambor, zelí a vepřových žebírek. Vypadalo to hrozně, ale vonělo to náramně a taky tak báječně chutnalo. A kolující slivovice spálila všechny případné výhrady. A jak nádherně zněla pak kytara, cikánský bubínek se zvonečky a sbor cikánských hlasů…
Probudili jsme se do slunného rána, které se do vydýchané místnosti dralo průhlednou půlkou miniokýnka. Začali jsme balit a odkládat z batohů všechno, co jsme mohli postrádat, na pocintanou desku stolu, kde se válela hromádka okousaných kostí a dvě prázdné lahve od slivovice. Malému Dežovi jsem pod hlavu zastrčila svůj pletený svetr, tepláky, které jsem nosila na spaní, a náhradní tenisky z batohu. Ani jsme neměli komu poděkovat, protože všichni spali jako zabití. Venku u chalupy stála kovová trojnožka s velkým kotlem nad ohništěm z kamenů a o kus dál vůz s plachtou. Na jeho oji visela šňůra malých rolniček s červenými pentlemi. Připomínka kočování, nebo pomůcka jen chvíli odložená?
Teprve u úvozové cesty plné bláta nás dohnal Dežo. Měl na sobě můj svetr a kolem krku na svázaných tkaničkách se mu bimbaly moje tenisky. Bosýma nohama čvachtal v blátě jako kachna, přicapkal ke mně a umoulaná ručka mi vtiskla do dlaně zčernalý zinkový prstýnek. Pravděpodobně bych ho měla mezi svými vandrovními relikviemi ještě dneska, ale nedonesla jsem ho ani na vlak – někde cestou mi totiž vypadl z mělké kapsy… Ale vzpomínka na tuhle pohostinnou cikánskou rodinu mi z paměti nevypadla dodnes…
