Od za?átku roku už uplynulo osm týdn?. Za pár dní je tu b?ezen a s ním snad i o?ekávané, vytoužené jaro. P?esto mám ten sváte?ní ?as a p?elom roku stále v pam?ti. Už jsem kdysi n?kde zmi?oval, že mám takový sv?j zvyk, který se váže vždy k 31. prosincovému ve?eru. Tím zvykem je m?j pravidelný „poslední ohe? roku“. Asi už si nevzpomenu, kdy jsem s tím za?al. Z podzimu zakryji v?as své ohništ? chvojím, schovám suché d?íví. 

To abych v té poslední noci jen odhrábnul starou polní lopatkou sníh, odkryl jedlové větve a v čistém ohništi zapálil svůj oheň "na rozloučenou se starým rokem". Má vždy své kouzlo. Kolem se většinou třpytí sníh, nebo aspoň jinovatka na stromech. Když je zimní nebe mrazivě jasné, září i hvězdy. Kdesi za okny domů sedí lidé u blikajících obrazovek televizí, oblohu občas v dáli prozáří barevná rachejtle nějakého nedočkavce. Je mi dobře, protože cítím vůni ohně, chovám v mysli různé vzpomínky a také jednu krásnou pacifickou písničku. Oregon.  Touha žít by totiž nikoho z nás neměla opustit nikdy! Děj se co děj. Oheň dohasíná, přejde půlnoc i přípitek s nejbližšími. V kamnech hučí a praská už docela jiný oheň, zatímco já spokojeně usínám s vůní kouře ve vlasech. Nebojím se toho, co právě začínající nový rok přinese. Naopak se těším. Vždyť přeci máme tu touhu žít. Ta nakonec překoná vše a pomůže vychutnat si krásné chvíle života. Tak si ji chraňme.

Přichází ta poslední noc,
co každý rok má zvláštní moc,
kdy vybaví se prohry,
chvíle štěstí i moudré rady,
vzpomínky na kamarády.
Myšlenky na všechny kroky
v mechu, prachu, na dlažbě měst,
jak plynou roky všech našich cest.
Oheň tiše syčí a praská,
zkřehlé ruce i tváře laská.
Tak u něj teď tiše a klidně sedím,
s NADĚJÍ vstříc dalšímu roku hledím.