Mé kuliná?ské chu?ové pohárky dostaly hroznou ránu. I úder je slabé slovo. Byli jsme prost? p?ed n?kolika lety pozváni na svatební hostinu. Manželka sice ?íkala, že její známá coby novomanželka je šet?ílek až na p?du, ale všechna má nejhrozn?jší o?ekávání byla prost? p?ekonána.

Slavnostní orgie se konaly na faře, aby bylo pro všechny svatebčany dostatek místa. Ve velké světnici na sražených stolech u sebe zářily mísy s nádhernými zákusky. Když jste si ale protřeli oči, realita byla rázem jiná. Na úplně obyčejných talířích používaných v šedesátých letech minulého století zevlovalo několik seschlých cukrářských výrobků. To nic, utěšoval jsem se, snad další chod vše vynahradí.

„Kdo má žízeň, ať si skočí na chodbu do basičky pro pivo!“ Najatý pingl se chlubil, že mají dvě značky; Lobkowicz, to není vůbec nic, název druhého poloteplého moku si už nepamatuji.

„A flašku vrátit!“ křišel rozšafný číšník, „ne abyste si ji odnesli domů na památku!“

I to jsem zkousl a přestal myslet na žízeň. Dal jsem si kávu. Nevím, jestli byla pravá arabská, ale bylo to černé a teplé.

„Počkejte chvíli,“ nabádala všechny svatebčany maminka nevěsty, „uvařili jsme pro vás vynikající guláš!“ Marně mnozí namítali, že už jedli. Odněkud z povzdálí chodby do všech místností pronikal nakyslý pach. Neodvažoval jsem si určit původ jeho vzniku.

Záhy se začínalo roznášet nejhlavnější meny. Gulášek jedna báseň. Na mělkých talířích bylo cosi nahnědlého a tekutého, uprostřed plavaly tři kousky jakoby masa; babička takovým ubožáčkům říkala flaxy. A ke všemu se podával nejlepší křehký chléb, který už nenadýmal. Jak jsem byl rád, že jsem si dal alespoň kávu. A protože mnoho pozvaných přátel bylo z německy mluvících zemí, jistě po dlouhé cestě hlady šilhali, funěli u té prapodivné břečky a obdivně  pochvalovali: „Gutt!“

To přece není možné, aby se novomanželé posilňovali podobnou šlichtou, kterou chystali již tři předem a nedali na noc ani do ledničky, říkal jsem si v duchu. A kde vlastně jsou, když je tu nikde nevidím?

Žena se ke mně naklonila a spiklenecky zašeptala, aby ji nikdo nezaslechl: „Nechali si udělat svatební oběd v restauraci na náměstí, ale jen pro sebe. Za chvíli tu budou, ještě se musejí převlíknout!“

Nerozuměl jsem tomu, ale živě a závistivě jsem si představoval, jak se přejídají nadívanými kuřaty, řízky z toho nejlepšího telecího, jak jim stéká voňavoučký omastek po bradě, jak šampaňské teče alespoň maličkým proudem, jak se bodře poplácávají po ramenech, jak se chytře ujišťují, že nad všemi vyzráli.

Manželé přišli mezi obyčejný lid, až když bylo vše snědeno. Jen mi nešlo do hlavy, proč malý salonek vedle hodovní místností zůstává neustále uzamčen. Alespoň jsem nakoukl klíčovou dírkou, i když vím, že se to nesmí, na veselce už vůbec ne. Na prostřeném stole čekaly vybrané sladkosti a šunkové chlebíčky jen na mlsné jazýčky dvojice, jež v ten den tak slavně vykročila do společného života. Ostatní přece již byli po jídle. Po tak hrozné zkušenosti, i když jsem byl předem varován, jsem si umínil, že pozvu-li kohokoliv na návštěvu, nabídnu alespoň pár soust pohoštění, u něhož se dobře povídá. Stačí koupit kus libové vepřové kýty, kousky masa dozlatova osmahnout na slunečnicovém oleji. Na druhé pánvi se nechá cibulka zesklovatět, přidá se jedna živá červená kapie, tři čtyři balkánské kozí rohy v kyselém nálevu ze skleničky, hrst pravých hříbků, ne žádných jedovatek, maličko gulášového koření, drobet mleté sladké či pálivé papriky, maďarská nemá chybu, deset kuliček jalovce z kopců pod Cunkovem, trochu pepře, špetku soli, jednu či dvě kostičky masoxu. Nakonec, jakmile se vše smíchá dohromady, lze tajně přidat lžičku medu, zahustit střídou chleba, nejlépe předvčerejšího. Pro zjemnění chuti není k zahození ani jedno rajské jablíčko. A máte nejobyčejnější guláš na světě. Protože chlapi jako kuchaři jsou nesmírně ješitní a já mezi ně také patřím, hrdě své dílo nazývám gulášem nefalšovaným. Na to nejdůležitější jsem ale úplně zapomněl. Aby se povedl, musí se vařit s láskou.

Když se hosté ptají: „To dělal mistr sám?“ skromně přikývnu a tetelím se radostí.

Autor: Vladimír Stibor

Psáno a vařeno pro http://www.brejle.net/