Aleš Hrbek, kterého se ptal René Matlášek, kterého se ptala skupina Ladybirds, které se ptala Adélka Bohadlo, které se ptala Pavlína Jíšová, které se ptala skupina Madalen, které se ptal Petr Bende, kterého s ptala Věra Martinová a které se ptal Petr Kocman, se ptá Petra Novotného.

Od roku 1994 hraješ v Žalmanově spolu. Přemýšlel jsi někdy nad tím, jaké by to bylo, nebýt profesionálním muzikantem, ale pracovat jako výrobce nástrojů, kterým jsi vystudovaný?
Přemýšlel, ale jsem s vývojem spokojený. Byl bych teď pravděpodobně starý vyhořelý náměstek ředitele v některé z posledních manufaktur, které u nás ještě zbyly. Místo toho jsem starý nadšený náměstek ředitele v hudební manufaktuře a těším se na každý okamžik, kdy někomu uděláme hezky. Zvlášť v posledních letech s panem kolegou Havrdou jsem naspídovanej jak veverka a občas po ránu děkuju, že to Manitou narafičil takhle.

Kromě toho, že natáčíš plno CD se Žalmanem & Spol., děláš hudebního režiséra kapelám a jsi skvělý studiový hráč, připravuješ první autorské CD s názvem "Na důchodě". Prozradíš nám o tomto tvém autorském CD nějakou libůstku?
Celé to vzniklo tak, že při jednom nočním návratu z koncertu mě vyhejtili kluci od nás z práce, že už jsem dostatečně vetchý a zasloužilý a po zhruba stovce cédéček, kdy jsem pomáhal jiným, bych mohl jednou udělat i něco pro sebe. Ze začátku jsem se zdráhal, protože jsem ještě nikdy nic podobného nezkusil a namítal jsem, že nikoho nezajímají citová pohnutí nebo ironické komentáře starého chlapa, ale pak jsem to vzal jako výzvu. Koneckonců, žádná nebezpečná uhlíková stopa tím nevznikne a případné škody na jemnocitu posluchače si zodpovím.
Hodně mi pomohl náš manažer Ivan Kurtev, který za tím účelem zorganizoval sbírku na Startovači (úspěšnou). Mám za sebou intenzivní domácí přípravu a koncem června nastupuju do studia. Tam se, doufám, začnou odehrávat ty libůstky, protože zatím to byla spíš každodenní osamělá lopota.

Chystáš nějaké koncerty k CD anebo to zvládneš při koncertech s Žalman & Spol., a koho "speciálního" bys případně pozval jako hosta?
Nic mimořádného se neodehraje, bude samozřejmě křest a možná se o tom občas zmíníme. Nebo z desky něco zahraju, když mi půjčí kytaru, ale nechci se vnucovat. Přece jen to bude trochu jiná muzika, než na jakou jsou lidi, kteří chodí na Žalmana, zvyklí. Někteří z těch „speciálních“, které bych rád pozval, už tu nejsou, ale třeba takový Andreas Vollenweider by mě potěšil. Letos je mu sedmdesát, hezky by do našeho klubu mladistvých seniorů zapadl.

Jsi považován za jednoho z nejlepších basistů na naší folkové scéně. Chystáš třeba nějakou basovou školu na Youtube? Teď je to velmi populární a hodně lidí by to ocenilo.
Trochu se bojím, aby to nebyl další svěží nápad někoho z mého okolí, protože moje indiánské jméno je „Ten, který neuměl říct ne“. Necítím se ale povolaný k udílení nějakých hraběcích rad, protože podle vlastního mínění pořád na basu hraju jak babička, a hlavně žádná speciální „folková“ škola na basu není potřebná. Kvalitních škol jsou plné internety a nakonec stejně, než zahrát šestnáctinovou hadici ve 150 BPM, je důležitější umět se domluvit s ostatními, neškodit a sloužit celku. A tyhle věci se v hudební škole obvykle neučí, člověk si na ně musí přijít sám.

Jako legenda folku sleduješ vývoj naší folkové scény. Jak vidíš stávající folkovou generaci? Schází jí něco nebo naopak přebývá?
Předně bych se chtěl ohradit proti označení „legenda“, protože původní latinský význam toho slova znamená něco úplně jiného. Připouštím, že ve velmi úzkém okruhu lidí jsem možná něčím proslul, ale to je tak všechno. Folk je takový trochu pouliční voříšek, kde otec, matka a všichni ostatní předci se sešli na jednom velkém mejdanu a ten potomek má od každého trochu. A to mě na něm baví, protože na žádné definice, škatulky a puristická pravidla nemusí brát ohled. Tomu odpovídá i současná folková scéna. Je pestrá a životaschopná. Jsem spokojený.

Není asi žádným tajemstvím, že se známe už řadu let. Pomáhal jsi nám s CD Papírový drak jako režisér, několikrát jsme spolu hráli se Žalmanem jeho písně a pravidelně se potkáváme na festivalech a koncertech. Nyní, pokud čas dovolí, s námi vystupuješ v uskupení 2stav (s Tebou 3stav), což je rodinné Hrbkovic duo s repertoárem starých písní z písničkářské doby Martiny a písněmi Přístavu. Za mne je to velký adrenalin, protože se jako písničkář necítím, ve třech nemíváme zkoušku a plno nápadů vzniká přímo na pódiu. Má otázka zní – je to pro Tebe adrenalinový zážitek stejně jako pro mne? Nebo je za tím něco mnohem poetičtějšího?
Řekl bych, že obojí. Vždycky je tam trochu chvění, jak to dopadne, protože ten mód, který jsme si nastavili (nezkoušíme, rovnou hrajeme), v sobě obsahuje různá rizika a možné zádrhele, ale má přidanou hodnotu. Musíme vystoupit z komfortní zóny, vypnout autopilota a intenzivně se vnímat navzájem, a to mě hodně baví. To poetično přichází až někdy na konci, kdy se odplaví adrenalin a řeknu si, že na světě je krásně.

Lidé tě znají převážně z pódia, ale jaký je Petr v soukromí?
Normální penzista s obvyklými starostmi, naštěstí zatím ne zdravotními. Ráno vstanu, podívám se, jestli je v lednici jogurt a pak dělám, co je třeba.

Máš nějaký tajný muzikantský sen?
Mám jich několik, třeba bych chtěl mít k dispozici takový menší živý symfoňák, který by měl čas, když mně se chce, tak jako to dělá ten neživý, co mám v počítači. U něj mi ale chybí dialog a bezprostřední korekce blbých nebo nefungujících nápadů.

Díky za rozhovor a těším se na další společná setkání
Aleš

Otázky kladl Aleš Hrbek z kapely Přístav.