Lucie Vlasáková z Epydemye, které se ptal Jan Žamboch, kterého se ptal Slávek Janoušek, kterého se ptal Víťa Troníček, kterého se ptal Roman Horký, kterého se ptala Lenka Slabá, které se ptal Luboš Stráník, kterého se ptal Pavel Žalman Lohonka a kterého se ptala Pavlína Jíšová, se ptá Xindla X.

Když jsem tě poznala, byl jsi nesmělý kluk ve vytahané mikině. Na podiu sis přes hlavu přetáhl kapuci a zpíval Anděla. Nechybí ti někdy ta doba? Svoboda udělat a natočit cokoli, neohlížet se, co na to kdo řekne. Tvořit, aniž by to hodnotil vydavatel nebo bulvár? Stát jen sám před sebou a před svými fanoušky?

Já myslím, že mám pořád svobodu natočit cokoliv. Akorát už jsou nastavený nějaký očekávání. Fanoušci něco čekaj, vydavatelství něco čeká - a já můžu jít buď s tím očekáváním nebo proti němu. A jo, ať se vydám tím nebo tím směrem, vždy se najde dost lidí, který budou říkat, že je to špatně, že jsem měl jít tím druhým směrem. A pořád mi přijde jako lepší varianta, když nějaký lidi potěším a nějaký naštvu, než kdybych nevzbudil žádný reakce.

Když jsme u těch fanoušků, já miluju lidi. Povídání s nimi, psaní postů na facebook, setkávání a objímání po koncertě. Myslím, že tohle tvůj šálek čaje zrovna moc není, přesto jsem tě po koncertech viděla v obležení fanynek, mobilů a deníčků a zdálo se, že tě to baví. Našel sis k tomu cestu?

Já jsem dost introvertní člověk. A ne vždycky mám náladu na to komunikovat s lidma. Teď během covidu se to dost zlepšilo. Protože mi lidi už chyběli. I je to asi tím, že poslední dobou trávím dost času v cizině, kde mezi lidma taky moc často nejsem. Takže po koncertech mě většinou baví chodit mezi lidi a setkávat se s fanouškama. To vědomí, že ti všichni lidi ze všech míst, kde mohli být, chtěli čas trávit zrovna se mnou a s mojí hudbou.
Naopak co se sociálních sítí týče, tak tomu jsem nikdy na chuť nepřišel. Bavilo mě občas dělat on line koncerty, když nešlo dělat koncerty normální, ale to je tak všechno. Jinak jsem přesvědčenej, že kdybych neměl koncerty a desky, na který tu a tam potřebuju upozornit, tak bych svoje sociální sítě s velkou radostí smazal.

Máš skvělou kapelu, natáčíš v nejlepších studiích, nebýt covidu, hraješ pro tisícovky fanoušků. Tvé písně znějí v rádiu a už několik let dokážeš psát tak, jako by tvůj autorský zdroj nevysychal. K tomu všemu máš funkční a zdá se i šťastnou rodinu. Víš, že tohle je splněný sen skoro každého muzikanta? Tak nám dej prosím nějakou radu, jak na to..

To je jednoduchý. Stačí mít, co říct. A být svůj. A být ve správný době na správným místě. A mít štěstí. A pak z toho nezblbnout. A vážit si toho, co máš. A denně si připomínat, že to není napořád.

Na tvé poslední desce Terapie mě nejvíc zaujala písnička „Tady a teď“. Tohle téma, žití přítomným okamžikem, v sobě neustále řeším a snažím se. Jak jsi na tom ty? Je to zatím jen chtění, nebo už to žiješ a ten přítomnej okamžik držíš ve svých prstech?

Tuhle písničku jsem napsal právě proto, že hodně bojuju s tou neschopností žít tady a teď. Mám tendenci pořád řešit, co by, kdyby. A žít, jako by nebylo zítra mi taky není pravdu vlastní. Budoucnost za obzorem stíní výhled na dnešní oblohu. Prostě, jak to zpívám v tý písničce.

Překvapilo mě a vlastně i dost potěšilo, když jsi veřejně přiznal problém s alkoholem a životosprávou. Hned vzápětí jsi ukázal, jak se s tím dá naložit a tím jsi mohl motivovat hodně lidí k osobní změně. Moc dobře vím, kolik alkoholu protéká kolem koncertů a jak je to někdy snazší, dát si něco k nakopnutí nebo na uklidnění, než se vyleze tam nahoru. Co ti teď pomáhá, naladit se před koncertem? A jak se to s tvou životosprávou momentálně má?

Zrovna před hraním jsem alkohol nikdy moc nepotřeboval. Trému nemívám a nakopnout nepotřebuju. Spíš jsem často potřeboval vypnout hlavu po koncertě. Dát si pár drinků, abych se vrátil na zem. Když se z toho stane zvyk, není úplně jednoduchý s tím přestat. A překopat celou životosprávu už vůbec není jednoduchý. Hlavně je blbý, že hubnutí a získávání formy jde hrozně pomalu a zpátky to jde hodně rychle. Třeba se mně povedlo v první polovině roku zhubnout 23 kilo, ale v létě, jak se začalo hrát a nebyl najednou čas na cvičení, a taky si člověk říká, že když si dá občas skleničku, tak se přece nic nestane…a najednou jsem měl 15 kilo zpátky. Takže teď zpátky ve Španělsku se zase snažím dostat do formy, ale jde to ještě pomaleji než předtím. Ale cítím, že musím. I proto, jsem to svoje hubnutí tolik řešil na sociálních sítích. Abych si na sebe upletl bič a donutil se na tu nastartovanou změnu nerezignovat.

Vím, že velkou část roku trávíš s rodinou v zahraničí, je to náročné, udržet si tady v Čechách fanouškovskou základnu a vůbec kontakt s hudebním světem?

Já jsem sice velkou část roku v zahraničí, ale myslím, že na kontakt s fanoušky to nemá vliv. Na Facebook můžu komunikovat stejně dobře ze Španělska jako z Čech. (Teda jak už jsem psal, komunikace na sítích není moje silná stránka, ale to by nebyla ani v Čechách). A co se koncertů týče, tak jsem stejně zvyklý fungovat spíš sezóně. Většina koncertů je od června do září, mimo tyhle měsíce jen výjimečně. A to se dá zvládnout i odsud. Takže co se týče fanoušků, to jako problém nevnímám. Spíš je zvláštní se tak dlouho nevidět s kapelou. Po půl roce nehraní to trvá, než se opět sehrajeme a naladíme se na sebe, abychom si to pak na jevišti užili.

V téhle štafetě je zvykem pokládat sedm otázek. Já si tuhle sedmou/poslední schovám pro tvou Ženu. Vždyť přece „za každým úspěšným mužem stojí silná žena“ a měla by tady mít své čestné místo. Tak tedy … Ahoj Moni, nebudu se tě ptát na tvého muže a na soužití s ním. Zajímáš mě ty. Jak se ti vede? Jak se teď realizuješ  a co ti dělá radost? 

Ahoj Luci, děkuji za otázky. Je milé, že jsi si na mě vzpomněla.
Vede se mi dobře a jediné co mě tíží jsou moje blížící se narozeniny. Pomalu si uvědomuji, že už mi není 27 a tak jsem zvědavá, jestli přijde nějaký zlom. Co se mého seberealizovaní týče, tak je to asi hlavně v rodině. Díky tomu, že žijeme na Tenerife a v Čechách tak je to trošku hektické a všude je spousta zařizování. Na Tenerife to je těžší o jazykovou bariéru, kterou se stále s Ondrou snažíme probourat, ale v našem věku, to jde možná pomaleji, než bychom si oba přáli (opět jsme u toho věku :)). A radost mi přináší hlavně děti, jak jinak. Třeba to, že zvládnou zkoušku z Českého jazyka, na kterou je musíme připravovat. Také mě hodně potěší, když Ondru porazím v šachách, které jsme si teď oblíbili a další maličkosti, jako když mám čas si přečíst nějakou pěknou knížku, zacvičit jógu, kterou mám moc ráda, atd. Prostě v mém věku se musím už těšit z každé maličkosti a snažit se užívat vše naplno :) Jo, a také mě těší, setkávání se s přáteli a tak doufám, že se v létě opět potkáme ať už náhodou, jako loni, a nebo půjdeme náhodě naproti a něco naplánujeme.

Oběma vám děkuji za odpovědi. Až pojedete k prarodičům, stavte se u nás v Týně.

Díky za rozhovor a budeme se těšit, až se v létě potkáme!

Lucka