T?i desetiletí p?sobení na TFC scén?. T?i desetiletí radostí, úsp?ch?, hledání a
cílev?domého snažení. Výsledkem je zisk Porty, vydaná alba a p?íze? v?rných. Poj?me
chvilku zkusit dostat se bard?m trampské a folkové muziky trochu pod k?ži.

Na portovní muzice je, krom ní samotné, krásná jedna v?c: ?lov?k se t?eba i po celý
život potkává se stejnými blázny, jakým je sám. Mezi takové pat?í Pepa Šístek, kapelník
skupiny Trepka z Nejdku, i Tomáš ?epelák, jeho kamarád a basista stejné kapely.

Pánové, nedávno jsem slíbil, že se pokusím sem tam přispět do ePortýra. Tak porůznu. Jednou úvahou, nějakými vzpomínkami a třeba i rozhovorem se zajímavými lidmi nebo
kapelami. Pepo, Tome – známe se skutečně řadu desetiletí. Potkávali jsme se na čundrech, na jevištích. Soutěžili jsme spolu na potlaších, na Portách a celou tu dobu se máme v kamarádské
úctě. Tome, pamatuješ? My dva jsme se potkali v roce 1964 v lavicích šesté třídy ZDŠ Kyselka. Jen na rok, abychom se pak tři roky neviděli a sešli se opět v jedné školní budově,
tentokrát na gymnáziu v Ostrově nad Ohří. Nabídl jsi mi vstup do trampské osady Tennessee a také členství ve skupině Tennessee expres, později Pupila. Naše společné začátky – něco
úžasného. Muzika a čundry. Po Tvé vysoké a mojí vojně už jsme se spolu v jedné skupině nesešli. I když, párkrát jsi u Roháčů zaskočil. Ale před léty jsi nastoupil k Pepovi do Trepky a
taky už pěkných pár let působíš na vrcholné TFC scéně. Několika otázkami bych Vás chtěl připomenout všem, kteří neměli možnost Trepku delší čas slyšet, a zároveň se o Vás dozvědět něco, co mne za roky vypadlo z hlavy nebo co jsem o Vás třeba ani nevěděl. Zkusíme to?

První na mé otázky odpověděl Tomáš Čepelák.

Tome, spolu jsme se učili na Rangers, Greenhornech. Já mlátil do kytary a Ty jsi od mládí válel na basu. Koketoval jsi s jazzem, folkem. Jak to přišlo, že jsi na roky zakotvil v Trepce a zjistil, že tohle je to pravé, co chceš dělat?

Potom, co nás čas rozfouknul do světa, jsem hrál v „Budějicích“ s kapelou 3+Jazz, byly z toho 4 roky. Přitom jsme zkoušeli i založit TFC kapelu „Vidle“. Moc dlouho to z personálních důvodů nevydrželo, ale setkal jsem se tam s parádními muzikanty – třeba s Jardou Matějů. Pak mě povolání odválo do odlehlých končin, kde k soustavnému hraní moc příležitostí nebylo, hrálo se jen tak v partě venku, v hospůdce a tak. No a pak přišla nabídka od Trepky (kde předtím hrál můj nejstarší syn) a už to bylo. A je doteď.

Tvůj styl hraní na basu je osobitý. Myslím, že se na něm podepsaly právě již zmíněné jazzové koketerie. Od koho ses učil, ke komu jsi vzhlížel?

V začátcích to byla „liduška“ – tedy LŠU, kde jsem hrál na housle. Ale nějak mi narostly ruce a musel jsem přejít na něco většího a od dědečka jsem dostal k 17. narozeninám basu. A pak už sám, bez odborného vedení, kdy jsme se snažili o první písničky od White Stars, Greenhorns, Hoboes, Rangers a mnoha dalších. K tomu přišel tramping a písničky s ním spojené, včetně těch nejstarších, prvorepublikových, i tehdy nejnovějších – třeba Wabiho Daňka nebo Ládi Huberťáka Kučery, k jejichž interpretům jsme na potlaších i jinde s úctou vzhlíželi. A je pravda, že hudební zájmy jsem měl rovnocenně dva, tedy TFC i jazz.

Prozpívali jsme nesčetně nocí u ohňů. Na jevišti jsi toho ale opravdu moc nenazpíval. Není Ti někdy líto, že jsi od ´zpěvového´ mikrofonu odstavený? Neměl bys chuť si střihnout aspoň jednu sólovku?

A víš, že ani ne? Pokud jsem na trampu sem tam hrál i na kytaru, tak jsem i zpíval. A pokud jsem v partě, někdy si rád i nějakou písničku s ostatními dám, když mi to pamatování textů dovolí - to je totiž průvodní jev toho nezpívání. Ale na pódiu se zas rád dívám, co na to posluchači, a když oni to berou, úplně mi to stačí.

Kontrabas je nádherný nástroj. Přesto - neláká Tě zkusit si na pár věcí vzít do ruky baskytaru?

Na baskytaru jsem hrál několik let v rámci přivýdělku s různými kapelami, třeba i po zábavách, kdy ostatní kamarádi chodili například na vagony nebo mýt autobusy. Takže jsem si to zkusil. Ale „almara je almara“, ten zvuk nahradit podle mě úplně nejde, a navíc dodnes hrajeme s kamarády venku i v lokále a elektrického kabelu mi potřeba není. Nezříkám se baskytary nějak ze zásady, ale asi jsem už stará konzerva a prostě mě to baví. I při pořizování vozidla je už dlouho prvním požadavkem, „aby se tam vešla basa, a to ne piva“.

Co by se mělo stát, aby sis řekl: „Kurňa, tak tohle se nám povedlo!“?

Mimo pódium je to bohatě souhlasné mručení kamarádů. A na pódiu, to dobře znáš, to je ten pocit, kdy cítíš předem, že to sedlo, a po konci písničky je třeba i pět vteřin v sále úplné ticho.

Ani kapelník, Pepa Šístek, mi nedal košem a odpověděl na mé otázky.

Pepo, to bylo nějakých vystoupení, na kterých jsem Tě viděl v několika skupinách. Pekelníci, Trepka a já nevím, kde ještě. Udělej mi v tom trochu pořádek. Kdy a s kým jsi prvně
vystoupil na pódium? Jak šly za sebou kapely, ve kterých jsi působil?

Já jsem nastoupil ke kapele Pekelníci někdy na začátku sedmdesátých let (kdo si to má pamatovat) jako řadový kytarista, poprvé jsem byl soutěžit na Portě v Kraslicích – asi 1972. Jej, to byly bohatýrský doby! No postupně jsem stoupal po služebním žebříčku, až jsem se stal kapelníkem. V roce 1979 jsme se přejmenovali na TREPKA, což je zkratkové slovo Trampská Pekelnická Kapela (Pekelníci se nelíbili krajskému ideologovi). Takže vlastně jsem celej život v jedné kapele.

Kolem Tebe se v začátcích vystřídalo dost muzikantů. Když ses stal kapelníkem, měl jsi jasno, co a jak hrát? A do jaké míry se Ti podařilo si své představy udržet? Našel se někdo,
kdo Tě v názorech na muziku zásadním způsobem ovlivnil?

To si piš, že ovlivnil! V kapele se vystřídala spousta muzikantů (nedávno jsem došel k číslu 46), takže jsme se vždycky nahnuli někam, kam nás to táhlo nejvíc. Ale asi nejvíc mne ovlivnil Viktor „Viky“ Prokop z Plížáků, naučil mne swing a tam si medím. Do swingu se mi podařilo dotlačit kapelu v CD nahrávce starých trampských písní Trampská romance. V současné době jsem se obalil mladšími lidmi, a tak přirozeně hrajeme i folkovou muziku, ale i tam jsem doma.

Pekelníky i Trepkou prošlo několik osobností našich žánrů. Zkus připomenout ty, kteří nechali ve Tvé kapele výraznější otisk a proč.

Zpočátku Láďa „Frank“ Nykl – původní kapelník Pekelníků, pak, jak jsem už řekl, Viki Prokop, Vašek Cimický, Čepelák mladší i starší, současně Franta Farmačka. Ze zpěvaček Monika Hudyová.

Jak to u Vás chodí s nasazováním nových skladeb do repertoáru? Jsi také autor. Kolik nových věcí během roku zařadíte do programu? A jak to jde dohromady s Vaším kladným vztahem ke klasickým trampárnám?

Ono jak kdy: někdy i deset, někdy jednu - třeba loni, měli jsme v kapele trochu vážnější zdravotní problémy, tak se čekalo, až pominou. Naštěstí se tak stalo a máme zase chuť do práce. A starý trampárny, to je nadosmrti moje srdeční záležitost.

S Trepkou ses dostal k několika metám (Porta, CD apod.) Máš nějaké přání, nějaký bod, kterého bys chtěl ještě se svojí kapelou dosáhnout?

Moje ambice už jsou jenom pěkně si zahrát s výbornými muzikanty (nekazit jim to), do soutěží už se nehrnu, nejvíc mne naplní podařenej koncert nebo recitál. S kytarou a s muzikou
se nikdy nerozejdu, to je jasný. Myslím, že takových je víc, včetně Tebe, ne?

Jezdíte všude možně. Máte své příznivce, máte své stránky, kde se o Vás lze dočíst dost zajímavého. Pověz nám na závěr něco o současné Trepce. Čemu se právě věnujete, kam se chystáte, co připravujete a na jakou Trepku se můžeme do budoucna těšit?

Současná Trepka je pořád stejná, věnuje se svojí muzice, zkouší, hraje, hádá se a zase udobřuje. Dá matka Příroda, že se nic nezmění! Na to se těším a doufám, že i ostatní naši přátelé a posluchači.

Pánové, děkuji Vám za Vaši trpělivost, za odpovědi a budu se jistě spolu s mnoha příznivci Trepky těšit někde na setkání.

Ríša Melichar