My tři a já... Netrpělivě očekávaná poslední část trilogie, jejíž jednotlivé díly se jmenují pokaždé stejně, jen jména autorů se mění. Písničkáři Vlasta Redl a Slávek Janoušek už své části vydali a teď je na řadě jejich souputník Jaroslav Samson Lenk.

Stejně jako Redl s Janouškem i on knihu pojal jako „cestopis po zemích a místech svého života, po vlastním osudu a jistém nerozborném přátelství“, ale jeho vyprávění zdaleka není pouhým doplněním toho, co zbylí dva kamarádi nestačili napsat. Samsonova upřímnost a syrovost, s níž líčí zážitky, které nasbíral na cestách po Čechách i po cizích zemích, vás odzbrojí. Ve své knize stejně jako ve svých písničkách vidí věci takové, jaké jsou, a nešetří sebe ani své přátele. A hojně využívá daru s nadhledem vystihnout svět, ve kterém všichni žijeme a který bývá někdy záludný a jindy nesmírně krásný.

Vázaná, celobarevná, formát 190x230 mm, 160 stran
ISBN 978-80-87423-56-1

Cena: 239,00Kč

Ukázka:

Stáli jsme tedy před americkými policajty a Slávek zblble slabikoval své příjmení: „Ja-nou-šek.“

Policajti se po sobě podívali a začali se chechtat. Kromě nich se chechtal i Vlasta. Jediný z nás uměl anglicky natolik, že mu ten fór došel společně s nimi. Policajtům slabikované příjmení znělo takto: Ano, ne, šek.
Slávek se pokusil zachránit situaci vlastní anglickou verzí svého jména: „Džanoušek.“
To už jsem kuckal i já.

„Vás je tam v tom autě víc?“ Polda se naklonil k okénku a silný zápach whisky ho téměř skolil. „Vy tam uvnitř pijete?“
„Of course. Co je na tom špatného? I have láhev!“ pravil jsem bodře.
„Get out! Všichni ven!“ Z rozesmátého poldy se stal nepříjemně vyhlížející zákon.
Pomalu jsme vylezli z auta, policajt nás postavil do řady, zatímco jeho kolega filcoval zadní sedadlo. Vytáhl láhev mého oblíbeného nápoje. Bylo v ní po dně.

„Kdo to vypil?“
„Já.“ Budu mu kecat?
„Sám?“
„Jo.“
Policajt na mě zkoumavě hleděl, pak něco řekl a ukázal na krajnici. Na to moje anglina nestačila.

„Co chce?“ povídám Vlastovi.
„Máš jít rovně tam po té čáře kus dopředu a zase zpátky.“
„Proč?“
„No asi jestli nejsi vožralej.“
„Dyť neřídím.“
„Nekecej a běž nebo je nasereš,“ nevědomky zaveršoval Vlastík.

A tak jsem šel. Tam a zpátky a tam a zpátky...
Policajt mě zastavil a nechápavě čuměl střídavě na prázdnou láhev a na mě. Pak zavrtěl hlavou a zeptal se Vlasty: „Vy jste taky pil?“
„Ano, ale jen trošku“
„A vy?“ otočil se na Slávka.
„Já ne. Já řídím.“
„Víte, že ve Spojených státech nesmí být v kabině auta otevřená láhev nebo plechovka alkoholu?“
„Ne. A proč?“
„A tam, odkud pocházíte, snad může?“
„Jo, může.“
Vlasta si dovolil malou nadsázku: „U nás pijou i řidiči.“
Policajti na nás zkoprněle zírali. Pak se najednou jeden otočil ke Slávkovi, něco mu řekl a z dlaní asi ve výšce pasu udělal nádobku vhodnou pro pití ze studánky.
Teď pro změnu zase čuměl Slávek. „Co chce?“
Přes vážnost situace se Vlasta zlomil smíchy v pase a chvíli nebyl schopen slov.
„Neblbni. Co chce?“
„No, máš mu dýchat do těch dlaní.“
„To si dělá prdel?“
„Nedělá,“ hihňal se Vlastík.
Slávek se potupně předklonil k policistovi a odhodlaně mu začal dýchat k rozkroku, kde držel dlaně. Zezadu to vypadalo děsivě a mít to na kameře, dalo se to prodat. Modrá laguna hadr.
Poliš čichl k dlaním a pravil: „Oukej.“

A já si vzpomněl, jak mi kamarád Balík vyprávěl, jak v Rusku dýchal při kontrole policajtům do ušanky.
Policajti poodstoupili a chvíli se radili.
Pak se zeptali: „Co tu po městě blbnete? Už vás sledujeme dobře dvě hodiny.“
Vlastík vysvětlil náš problém s noclehem.
„Lacinej motel, hoši, ten tady padesát mil okolo určitě nenajdete. To musíte tudy, po silnici nahoru, do hor. Tam, na druhé straně, v Idaho... Tam ho seženete určitě.“
Vyvedli nás z města a my jim dojatě mávali.

Zdroj, foto: Daranus: http://daranus.eu/