Karel Kryl. Písničkář, na kterého se nezapomnělo, přestože od jeho smrti uplynulo už dvacet let... Respektovaný publicista Miloš Čermák nabízí plastický portrét jednoho z nejvzývanějších a zároveň nejrozporuplnějších „mužů s kytarou“, kteří se kdy objevili na naší hudební scéně.

Třebaže kniha sleduje písničkářovy osudy od útlého dětství přes první vystoupení a úspěchy až po život v nucené emigraci, její těžiště leží v období po 17. listopadu 1989. Tehdy se Kryl po dvaceti letech vrací do Československa — na pohřeb své matky. To, že do vlasti zároveň vstupuje jako milovaný a oslavovaný národní bard, ještě netuší, ale události brzy naberou rychlý spád...

Ještě za svého života se Karel Kryl stal ikonou vzdoru proti zvůli ve všech možných podobách, ale jeho postoje občas vzbuzovaly také rozpaky. Jeho náhlá smrt vyvolala šok a lidé se začali ptát: Jaký byl Karel Kryl ve skutečnosti? Miloš Čermák se na tuto otázku pokouší odpovědět a na pomoc si bere nejen osobní zkušenost, kdy s písničkářem strávil v rozhovorech mnoho hodin, ale i svědectví jeho blízkých a kolegů a také Krylovy osobní dopisy posílané z emigrace členům rodiny. Vzniká tak velmi plastický portrét muže, který má co říct, i když už není mezi námi.

Cena: 199,00Kč

Ukázka:
Uprostřed listopadu 1989 poslal Karel Kryl z německého exilu své mamince kytici žlutých růží. Byla tou dobou hospitalizována v nemocnici v Porubě, kde po operaci rakoviny střeva onemocněla infekční žloutenkou. Týden po studentské demonstraci na Národní třídě ji v nemocnici navštívil mladší syn Jan s rodinou. „Byla velmi šťastná. Seděla v křesle, ve váze měla kytici růží od Karla, před sebou puštěnou televizi se zprávami z revoluce. Mysleli jsme si, že usnula. Ale byla mrtvá,“ vzpomíná Jan Kryl. Marii Krylové nevydrželo srdce, ale odešla tiše a klidně. Zemřela v neděli 26. listopadu 1989.

Jan Kryl informoval o smutné události oba své sourozence: sestru Marii a bratra Karla. Datum pohřbu bylo stanoveno na pátek 1. prosince. Kdyby Marie Krylová zemřela jen o týden dřív, nebylo by sporu o tom, že její syn Karel nebude moct na pohřeb přijet — tak jako se nezúčastnil ani pohřbu otce v roce 1971. Ale teď bylo všechno jinak. Z emigrace se již vrátil například písničkář Jaroslav Hutka a vystoupil 25. listopadu na přeplněné Letenské pláni. Nikdo nepochyboval, že brzy se do země začnou vracet další slavní emigranti — včetně Karla Kryla.

Do Prahy přiletěl odpoledne 30. listopadu na letiště v Ruzyni. Přivítat ho přišlo pár fanoušků, kteří se o jeho příjezdu dozvěděli, a hrstka novinářů. Byli mezi nimi fotograf Herbert Slavík a redaktor Vladimír Kovářík z Mladé fronty. Ten o tom později napsal: „Tehdy jsme nakukovali do celního prostoru, všichni z letu už odešli, a my věděli, že tam někde je, protože uprostřed smutného sálu stál kufr a vedle futrál s kytarou. Symbol.“

Prakticky z letiště odvezli redaktoři Mladé fronty Karla Kryla do své klubovny v Panské ulici, kde uspořádali jakousi improvizovanou tiskovou konferenci. O svých pocitech po přistání na ní Kryl řekl: „Bylo mi ouzko, protože říkali, že nad Prahou je mlha. Nad celými Čechami bylo jasno, jen nad Prahou visel takový ten kotlík, do kterého se pilot Lufthansy pokoušel vmáčknout. A najednou jsme zjistili, že už jsme na místě. První pocit po přistání byla zima. Sáhnul jsem si na letišti na zem. Byla zmrzlá. Chtěl jsem ji políbit jako papež, ale nejsem Jan Pavel II., tak jsem to neudělal. Když viděl mladý poddůstojník u přepážky můj papír, usmál se a řekl: Ááá, ale s tím já prosím musím nahoru. To, co jsem měl, nevypadá jako pas ani jako vízum — spíš jako nějaké vysvědčení. Chovali se ke mně velice pěkně a asi za hodinu jsem přešel hranici. Dokonce mi popřáli šťastnou cestu a příjemný pobyt. Pak jsme autem sjížděli dolů do Prahy a tam najednou odněkud zezadu vykoukly ty věže. Ty povědomé věže — a já jsem se dojal. Už jsem starší pán. Mám na dojetí právo.“

Po tiskové konferenci se Kryl vydal do Nového Jičína, kde se následující den konal pohřeb. Odvoz mu nabídl novinář Kovářík s hercem Janem Přeučilem. Během několikahodinové cesty vznikl první Krylův rozhovor, který otiskla Mladá fronta 9. prosince 1989. Kovářík o tom později napsal: „Honza Přeučil řídil moskviče a my dva se schoulili vzadu na sedadla. Bylo 30. listopadu 1989, podzimní nostalgie za dešťovými okénky, padalo šero. Natáčel jsem první rozhovor s Karlem po jeho návratu domů. Nevěřil jsem, že v téhle situaci, v níž se nutně mísí bol z úmrtí maminky a čirá radost z návratu, lze mluvit soudně. Karel to dokázal. (...) V tom listopadovém večeru a později v noci byl optimista.“

Večer třicátého listopadu přijela do Nového Jičína i jeho sestra Marie. Byl to pochmurný a depresivní večer. Jestliže v Praze již mnozí v té době považovali protikomunistický převrat za vyhraný, na severu Moravy jako by se zastavil čas. Lidé se ještě nezbavili strachu. Selnerová vzpomíná: „Na klopě jsem měla trikolóru a všichni na mě kvůli tomu koukali jako na blázna. Dům a druhý den i hřbitov byly obšancované policajty. Atmosféra jako z gulagu.“

Noc strávil Kryl u svého bratra Jana, který tehdy s rodinou bydlel v pětipokojovém bytě na novojičínském sídlišti. V jednom pozdějším rozhovoru vylíčil, že ráno stály na ulici čtyři policejní vozy. Setkání s bratrem po dvaceti letech popisuje Jan Kryl takto: „Padli jsme si beze slova do náruče. Oba jsme měli pocit, jako by těch hrozných dvacet let mezi námi vůbec nebylo.“

Pohřeb za účasti nejbližších příbuzných proběhl ve vypjaté atmosféře. „Karel tak brečel, že jsme ho při obřadu museli držet. Měl maminku moc rád a možná si v té chvíli uvědomil, o co všechno jejím odchodem přišel. Ale možná reagoval až příliš emocionálně,“ vzpomíná sestra Marie.

Sám Kryl později na pohřeb vzpomínal spíše věcně: „Viděl jsem rakev, ve které pravděpodobně byly maminčiny ostatky — jistě to nevím, protože ji přivezli z infekčního a my ji nesměli vidět. Estébák jenom zaklepal rakví a to tělo se vevnitř zatřáslo — takže jsme slyšeli, že tam opravdu je. Ale věděl jsem, že maminka s tím tělem má pramálo společného. To, že lidé odcházejí, neznamená, že tu končí. Minimálně žijí ve vzpomínkách a v duších svých blízkých.“

Zdroj, foto: Daranus: http://daranus.eu/