Skupině Laura a její tygři vychází v Supraphonu dvojalbum. Je na něm její první deska Žár trvá a novinka Továrna na sny. O obou jsme si povídali s kapelníkem Karlem Šůchou a zpěvačkou Lucií Bakešovou.
Alba Žár trvá se v roce 1988 prodalo přes sto tisíc kusů…
KŠ: Prodalo by se ho ještě daleko víc, ale komunisti jeho výrobu zastavili, aby se prý dostalo i na jiné. Takže ti, kteří si ho nekoupili tenkrát, mají teď šanci.
Když jste začínali, skutečně jste měl vymyšlené, co bude Laura hrát a jak budete na jevišti vypadat?
KŠ: Ano, takhle jsem si to vysnil. Tenkrát byla doba víceméně divadelní. Kamarádili jsme se s herci, s režisérem Petrem Léblem, bratry Cabany, chodili jsme na jejich představení a oni na naše koncerty. Celá tehdejší generace se znala a spolupracovala.
Dobře, ale proč právě bílé košile a černé brýle?
KŠ: Na to už jsem odpovídal stokrát a pokaždé jsem řekl něco jinýho. Kterou verzi chcete slyšet?
Na kterou máte zrovna náladu.
KŠ: Tehdejší doba mi přišla zoufale buranská, tak jsem si řekl, pojďme ze sebe udělat gentlemany. A protože by se kluci těžko dostali ke smokingům nebo frakům, zatímco bílou košili měl každý, rozhodl jsem se pro ni. A černý brýle? To je maska, která na koncertě dokonale funguje, protože když si je nasadíte, můžete hrát divadlo, a jestliže si to diváci zaslouží, tak je nakonec sundáte. To se ale dává jen dobrýmu publiku za odměnu. S publikem je to jako se sexem. Ten taky nezávisí jen na chlapovi.
Na vaší první desce zpíval sólově hlavně Martin Pošta. Proč byla Ilona Csáková pouze ve sborech?
KŠ: Když jsem dnes desku Žár trvá poslouchal, řekl jsem si, proč jsem ji nepustil dřív dopředu. Asi proto, že byla drzá (úsměv).
Přestože je mezi oběma alby skoro třicetiletá pauza, kvalitativně to vidět není…
KŠ: V naší první partě byli samí talentovaní lidi. Navíc jsme často cvičili a repertoár si ohráli. A pak najednou vyjdete ze sklepa, tleskají vám v Čechách, ještě než si na ten potlesk zvyknete, otevřou se vám dveře do zahraničí a tleskají vám, kam přijedete. Ludwigsburgh – osmdesát tisíc lidí a Steve Lukather (zakládající člen skupiny ToTo)a jeho parta na vás vydrží čučet celej koncert. To potěší víc než ta spousta lidí.
To jste museli být hodně namachrovaní.
KŠ: To jsme taky byli (smích).
Lucie, přestože v Lauře zpíváte něco málo přes rok, vaše interpretace působí velmi přesvědčivě…
LB: Pro mě je v písničce text skoro nejdůležitější. Je v něm všechno, co chci říct. Muzika ho jen podpoří.
KŠ: Nejdůležitější je, aby bylo cítit, že si za tím zpěvák stojí. Továrna na sny je, pokud jde o zpěv, nejsólovější deska v historii naší kapely. Dříve jsme se u sólového mikrofonu více střídali, tady jsme vsadili jen na Lucii a nelituji toho.
Jak vzniklo oněch třináct nových písní?
KŠ: Ze začátku jsme jich měli samozřejmě víc, ale vyvrbilo se to takhle. S některými jsem váhal, třeba s Andělem strážným. Nakonec jsem rád, že tam je. Továrna na sny je výběr za období pěti let.
Koho napadlo vydat s Továrnou na sny i desku Žár trvá?
KŠ: To je skvělý nápad naší manažerky. Samozřejmě že chci být aktuální, nebýt jen tím pánem, který kdysi nahrál dobrou desku. Chci být pánem, který udělal znova kvalitní album, má zase dobrou kapelu a zase dobrou zpěvačku.
Nechal jste se slyšet, že budete hrát ještě dvacet let. Co tedy můžeme od vás očekávat příště?
KŠ: Je zábavné si připomenout minulost, ale nedá se z ní žít. Proto jsem strašně stál o to, vydat novou desku. A co bude po ní? Něco určitě. Nedávno jsem se dozvěděl, jak to budu mít s důchodem, a zjistil jsem, že dvacet let hraní bude ještě málo, takže ať žije budoucnost.
Zdroj a foto: Supraphon
