Featured

Čtyřicet pět let Pacifiku

Honza Dobiáš Reportáže 5. leden 2017 Zobrazení: 2496 5 minutes read

Nejen loňský rok 2016, ale vůbec tato doba přináší historická čísla řady hudebních skupin, které nám, respektive řadě generací, přinášejí do života radost. A můžeme se jen divit, jak ten čas letí…

Sekvoj oslavila 35 let své existence a neuběhlo ani deset dnů a v kultovní Malostranské Besedě začal koncert, kterým Pacifik oslavil skutečnost, že už hraje 45 let.

Zakladatel, autor, zkrátka ředitel Pacifiku Tony Linhart úvodem představil své tři spoluhráče – Helenu Maršálkovou, Marcelu Voborskou a Honzu Andělína Fruewirtha – což vyvolalo veselí, protože tihle čtyři nejenže vstoupili už dávno do historie naší muziky, ale pro většinu věrných posluchačů – a takových byla v Besedě pochopitelně většina – jsou něco jako o hodně talentovanější rodinní příslušníci.

Tony sice prohlásil, že na tomto jubilejním koncertu se pokusí vzpomenout na ptákoviny, básničky a podobné doplňky jejich písniček, ale kdo byl aspoň na jednom pacifickém koncertu a znásobí si to 45 lety, musí uznat, že to prostě nejde.

Začnu písničkami, protože ty jsou jednak pro Pacifik zásadním poznávacím znamením, jednak mají tu krásnou vlastnost, že každému posluchači připomínají nějakou dobu, nějaký zážitek, a když náhodou zazní letopočet, od kdy ta píseň zní, mohou nejspíš jen nevěřícně zakroutit hlavou.

Začala Touha žít, následoval Tvůj čas a po něm hned Kilimandžáro jako dárek pro jednu Alenku, věrnou posluchačku, která právě slavila narozeniny. Dál, dál, dál hrál Pacifik nejen teď, ale už v roce 1972 na Portě v Sokolově a Orinoko jen potvrdilo, co jsem napsal o poznávacím znamení.

Aby nebylo těch písniček najednou moc, sáhl Tony po výtisku Starých pověstí trampských a přečetl pověst o Libuši, aby i netrampové měli šanci zkorigovat své znalosti české prehistorie.

Marcela zazpívala píseň o krysaři a královi, která se nám už dneska poslouchá víceméně bez konotací, ale za minulého režimu to tak jednoduché nebylo. A Helena okamžitě změnila náladu, když zazpívala tango, v němž se slovutná zpěvačka obdivuhodně mění v ženštinu se čtyřmi promile.

Tony vzpomněl na chvíle, kdy uváděli v Besedě i jinde koncerty s Wabim Ryvolou, a na sázku, že do měsíce přijdou s novou písničkou, věnovanou Jaroslavu Foglarovi. Oba to splnili, takže zazněla nejen Tonyho Cesta do Stínadel, ale v Andělínově podání i Wabiho song, který od té doby náležitě zlidověl, třebaže – jak říká kousek textu – to pan Foglar nikdy nenapsal…

Tři pecky finišovaly první půlku – Ptačí král, Hej kočí a Mississippi blues.

Do druhé půlky – jak je ostatně v Besedě zvykem – nenastoupily zpěvačky v nějakém jiném oblečení, takže Helena měla květovanou bílou halenku, výrazné náušnice a náramek na ruce, Marcela v černém roláku stříbrný náhrdelník i náramek na ruce, kterou co chvíli doplňovala svůj zpěv perkusním chrastítkem. Andělín měl výrazný černý šátek na hlavě, zatímco Tony – jako obvykle – hledal kapodastr a pro zpestření přidal kouzelnický kousek se ztracenými brýlemi.

Po Stopách sešlapaných bot a Jeniseji přišla kultovní píseň Kruh, o níž ovšem Tony řekl, že od chvíle, kdy ji hrají na Country radiu, už na slově „kultovní“ netrvá.

Saintlouisské blues dalo vyniknout jak Andělínově kytaře a Marcelininu zpěvu, tak plechové hubě Tonyho, který svým napodobováním žesťových i jiných nástrojů pokaždé zvedá koutky všem posluchačům. A aby si přišli na své i přátelé poezie, zarecitoval ze sbírky „Brambory pro trampy“ baladu o dispečerovi elektrických rozvodných závodů Antonínovi, což jistě všichni, co se museli ve škole učit Baladu o očích topičových, ocenili.

Po Kalendáři přišel Malý velký muž a při něm jsem si uvědomil, že tak jak Spirituál kvintet těžil z tužeb, nadějí, zklamání i radostí černošské menšiny ve většinou bílé Americe (protože připisovat podobné pocity českým posluchačům, kteří jim moc dobře rozuměli, bylo politicky neúnosné), vine se celou dobu existence písniček Pacifiku jako červená nit indiánská tématika a jen to ukazuje – a dokazuje – že v naší zemi nebyl tím důležitým Indiánem jen Vinnetou.

Kdyby koncerty Pacifiku nebyly tak optimistické a chvilkami i srandovní, došlo by patrně i k zamáčknutí slzy, protože Marcela vzpomněla písničkou Bát se nemusíš na Pepu Blažejovského, Helena s refrénovou podporou celé Besedy vystřihla Karlínské nábřeží a oficiální program ukončilo Tulácké blues, opět se skvělým sólem Andělína na kytaru.

Dva přídavky byly Jaro nad Bretaní a Až zatroubějí andělé, ale až třetí písnička – Blátivou – byla ta poslední. Předcházela jí důležitá poznámka Andělínova – že totiž tohle nebyl poslední koncert Pacifiku, ale že jedou dál.

Foto: Jiří Břicháč

Čtyřicet pět let Pacifiku

Žádný komentář

Partner ePortýra

Čtyřicet pět let Pacifiku

Žádný komentář

Podobné články

Partner ePortýra