Počet ročníků Porty, konaných v lesním amfiteátru v Řevnicích, se díky tomu letošnímu vyšplhal už na rovný tucet – v žádném případě ale nelze říci, že by tento oblíbený třídenní červnový festival byl tuctový. Právě naopak, všechno bylo fajn – doslova vysněné počasí, báječná atmosféra, skvělý program, nabitý amfiteátr…
Co víc by si organizátoři této hudební události roku mohli přát? Snad jen větší zájem trampských kapel, kterých však bylo už v oblastních soutěžních kolech, v nichž se na notovém poli utkalo přes dvě stovky formací, skutečně pramálo. Takže okřídlené rčení folk Portu spolk´ se naplnilo víc než vrchovatě, i když stylovou pestrost zaručovaly vedle country, bluegrassu či folkrocku ještě další hudební žánry. Zmínku si však hned v úvodu zaslouží i to, že byla znovu obnovena divácká Porta, čili ocenění, o němž rozhodují hlasy posluchačů.
Jaroslav Wykrent
Páteční program odstartoval Slávek Janoušek (s šestičlennou doprovodnou kapelou), který pak na dva dny zasedl do finálové poroty. Lehce přitvrzený sound a Slávkovy hluboce lidské a hlavně srozumitelné texty dokázaly spolehlivě oslovit jak věkově, tak zájmově různorodé publikum. Oživení vnesl do pořadu i místní hudebník Jan Paukert - představil a předvedl totiž speciální hudební nástroj, který jsem nikdy předtím neviděla. Jestli jsem to dobře zachytila, nazýval svůj jedinečný instrument, pro který si dojel do Ameriky přímo k jeho stvořiteli a výrobci, stick – tedy hůl. O dalším z hostů – živelném Fleretu – prohlásil moderátor, že už dávno dokázal zbořit bariéry mezi folklórem a folkem, a já bych po živém poslechu dodala, že svým drtivým valašským stylem i mezi dalšími, tvrdšími hudebními žánry. Největší přízni se toho večera nesporně těšil závěrečný Spirituál kvintet, i když tentokrát oslabený o jednu ze zpěvaček. Publikum se spontánně přidávalo k jejich známým písničkám a nechtělo své oblíbence vůbec pustit z pódia. Nebyla jsem sama, koho zasmušilo potvrzení Jirky Tichoty, že Spirituál letošním prosincem končí téměř šedesátiletou aktivní éru. Svým příznivcům však ještě věnuje desítku koncertů příští rok v dubnu v Lucerně, jimiž teprve oslaví své kulaté jubileum. Tak snad budu mít šanci přijít se s touhle populární a stále dobrou formací rozloučit.
Slávek Janoušek s kapelou
Porta však není jen o muzice a hudebnících, ale také o setkávání. Já osobně se vždycky moc těším na to, jak vklouznu do té staré dobré portovní atmosféry jako do řeky pohody a budu si užívat setkání s přáteli, které vždycky spolehlivě někde v areálu nebo v zákulisí potkám, jak si v klídku přečtu Portýra, ke kterému mám určitý vztah, protože jsem léta dělala v jeho redakci… Pozdravím všechny ty obětavé lidičky, bez nichž by Porta nebyla, zaskočím k soustředěné a lehce napjaté porotě plné hudebních osobností, poklábosím s přítomnými redaktory a rozhlasáky, s fotografkou, která stále poletuje s aparátem zvíci malého děla a která vždycky dokáže vyhmátnout (nevím, jak to dělá) ten nejlepší okamžiku k záběru. A užiju si i některý z nočních sejšnů, které vytrvalci dotáhnou až do slunečného rána. Prostě jako vždy na Portě…
Cop se Zlatou Portou
Prvním hudebním hostem sobotního odpoledne byla Jitka Knížková, vítězka dětské Porty, která obdobně jako loňský vítěz Ruda Prušák pochází ze Strakonic. Zdá se, že tohle jihočeské město je novou líhní hudebních talentů. Následující poslední soutěžní blok přinesl nečekané překvapení - z paralelní semifinálové scény u hřiště rozhodnutím poroty totiž postoupili do finále namísto původně určených dvou hned tři formace. Kromě ostravských Tří vykřičníků to byla českobudějovická Bonsai č. 3 a mladičká Eliška Kotlínová z Písku, doprovázená otcem.
Vlastně, když si to tak probírám, tenhle portovní ročník, v pořadí již padesátý třetí, byl vůbec nějak příznivě nakloněn Jihočechům. Například všichni tři působící moderátoři mají nějaké vazby s Českými Budějovicemi – Zdenek Schwager, který se na portovním pódiu (a nejen finálovém) pohybuje už pětadvacet roků, Petr Bohuslav i Vojta Vít ze semifinálové scény. Také velká část pracovního štábu má domovskou stanici v jižních Čechách, stejně jako dva z postupujících ze semifinále či vítězka dětské Porty. I mezi hosty se našli hudebníci z jihu – Pavlína Jíšová a Nezmaři, Jihočechem je rovněž držitel druhého místa v interpretační Portě a navíc i divácká Porta putovala na jih.
Pavlína Jíšová
Vrátím se ale na sobotní scénu, kterou po dámském triu z Blovic - Přelet M. S. - s vtipnými texty a báječně sladěnými vokály patřičně rozpumpoval stále svižný a úderný Cop, jenž v loňském roce oslavil už čtyřicet let trvání. Nesporným překvapením pro kapelu a hlavně pro Míšu Leichta bylo předání zlaté Porty, udělované za přínos žánru a také samosebou Portě. Jenom na té řevnické hráli už třikrát. I v této slavnostní, určitě dojetím provázené chvíli zůstal však Míša svůj – spontánní, jadrný a veskrze upřímný.
Následující Pavlínu Jíšovou doprovázely na scéně dvě kytaristky – Romana Tomášková a Petra Šanclová, Petr Bende si pak přizval do svého bloku světově uznávaného mandolinistu, působícího ve Státech - Radima Zenkla, ale také početné domácí uskupení děcek s názvem Notičky. Jaroslav Wykrent, který kvůli svým zdravotním potížím zpíval vsedě, si svými vzpomínkovými písničkami vysloužil u publika spontánní standing ovation. Musím přiznat, že při Cohenově Halelujah s Wykrentovým textem mi i v tom horkém večeru běhal mráz po zádech. Večer uzavírali osvědčení portovní borci – Nezmaři. Ani oni se nevyhnuli několikerým vyžadovaným přídavkům, což je jistě těšilo, ačkoliv měli před sebou noční jízdu do Českých Budějovic.
Jaroslav Samson Lenk
Recitály soutěžních kapel zahájily nedělní program, v němž poté pokračoval Peter Vaško, nadějný talent a vítěz kytarové soutěže SAI – zdá se, že Štěpánu Rakovi roste následovník. Na pódiu se prezentovali i držitelé Porty předchozích dvou ročníků – Tereza Balonová a Aleš Petržela. Ale než k mikrofonům nastoupil Monogram a po něm stále populárnější Marien, byl prostor věnován vyhlášení výsledků portovní soutěže. Poté ovládl pódium Rangers Band a s lítostí musím konstatovat, že Naďu Urbánkovou s Bokomarou a Hop Trop jsem bohužel už neviděla – samozřejmě díky nutnosti přesunu na vlak domů.
Abych vás tedy nenapínala – první místo si odnesla liberecká, původně trampská kapela Větrno, druhé místo obsadil jihočeský Mirek Baldrych a třetí příčka portovního žebříčku patřila Meldovi a spol, nominovanému ze svitavského kola. Autorskou Portu získaly The Addams Sisters za písničku Anne v zemi za skříní, věnovanou Anně Frankové. Toto mladé rodinné uskupení získalo i cenu Country Rádia. Diváckou Portu pak přiřkly hlasy publika Elišce Kotlínové z Písku. A to ještě není všechno. Cenu SAI převzala skupina Faux pase Fonet a cenu Českého rozhlasu Olomouc moravská Šansonika.
Naďa Urbánková
K oceněním neodmyslitelně patří symbolická abstraktní skulptura Porty, vytvořená keramikem Miroslavem Rabochem, který však už není mezi námi. Tuto krásnou povinnost ale převzal jeho syn, a tradice tak pokračuje dál… Zmínit bych se měla také o krásné a hodnotné kytaře, kterou věnovala vítězi (stejně jako v předchozích letech) firma Furch, ale i o celé řadě předávaných, pro muzikanta nesporně přínosných dárků a rozličných benefitů. Navíc mezi posluchači byla mimo jiné řada pořadatelů různých hudebních přehlídek a festivalů, kteří si jistě mezi vystupujícími vyhlídli písničkáře nebo skupiny, co by slušeli právě jejich akci.
Porta je vždycky nesporný zážitek a nutno uznat, že její hudební úroveň neustále roste. Objevují se zajímavé aranže, náročné hudební výkony, nezvyklé nástrojové sestavy, solidní texty, ale pravdou je, že mi většina soutěžních kapel tak nějak splývá. Jen pár se jich zachytí v paměti – a to právě díky své odlišnosti. Mým favoritem na diváckou Portu byli aKamarádi – ocenila jsem jejich odlehčené vystoupení, živelnost, nápaditost, humor a v neposlední řadě i dobře připravené průvodní slovo. Tak třeba příště…
Čím tedy uzavřít tuhle opožděnou reportáž? Snad díky těm, kteří obětavě a bez nároků tlačí káru tohoto našeho nejstaršího hudebního festivalu pod širým nebem celé dlouhé roky, muzikantům, že jsou ochotní jít se svou kůží na trh, desítkám bezejmenných lidiček zajišťujících během koncertů potřebný servis, ale i publiku, které se v tomto ročníku neuvěřitelně rozrostlo, takže nestačily už ani lavice a posluchači seděli i na zemi přímo pod pódiem. Také moderátorům, že nezávisle na sobě v průběhu svých komentářů vzpomněli na ty, kteří patřili k Portě a kteří už mezi nás nikdy nezasednou…
Doufejme, že my snad ano - tak za rok zase ve stejnou dobu na slyšenou!
Petr Bende