Jedním z letošních finálových porotců na Portě je Slávek Janoušek, který se svou kapelou zahájí letošní Portu v Lesním divadle v Řevnicích. Můžete se na něj těšit v pátek v 18 hodin. A ještě předtím vám Portýr přináší zajímavý rozhovor.

Slávku, máš nějakou hodně oblíbenou písničku, třeba světovou?

Například Our house od čtveřice Crosby, Stills, Nash a Young nebo Fields of gold od Stinga. Dylan, Joni Mitchel, Beatles a mnoho dalších.

Kolik času denně věnuješ hudbě?

Jak kdy, kdysi dávno jsem cvičíval i třeba osm hodin denně, teď nárazově, kromě hraní pak víc tehdy, pokud si potřebuju něco přehrát, něco vymyslet, když se natáčí deska a tak dále.

Když píšeš text, myslíš na to, jak se bude zhudebňovat?

Mně to vzniká vždycky současně, první sloka s melodií. A hned refrén. Pak vlastně můžu odložit kytaru a jen psát a občas si to přehrát. Když se mi nedaří najít v další sloce přesnou strukturu první sloky, udělám variantu se snahou maximálně podržet důležité tóny melodie. Nebazíruju na přesnosti, varianty mě baví.

Jezdils trampovat?

Poprvé v patnácti.

Dostal ses někdy do situace, kdy sis říkal: tak tohle nedám?

Mockrát v životě. A nejen v muzice. Ale často jsem věci dal. Jsem klikař.

Když posloucháš něčí písničku, analyzuješ ji, nebo jsi prostý posluchač?

Vždycky analyzuju, už neumím poslouchat tak, abych zároveň neslyšel chyby, plytkost textu či naopak krásná místa, skvělé aranžérské postupy, textové metafory a myšlenkové klenby. Ale nejčastěji nacházím znásilněnou češtinu, převrácené přízvuky, a to i u profesionálů. To mi vadí velice, protože češtinu ctím, kdysi jsem ji vystudoval.

Víš, kolik jsi napsal písniček?

Asi kolem tří set, možná trochu přes.

Hraješ raději sám, nebo s někým?

Jak kdy. Dnes třeba když hraju dětem, vystačím si sám. Vždycky jsem byl hlavně písničkář. Ale taky jsem se sdružoval do dvojic. Nejdéle s Lubošem Vondrákem, navíc s dvacetiletou pauzou. Ale teď hrajeme písně z posledního cédéčka Tohle je vzkaz, a tam se mi to nejvíc líbí s kapelou.

Vaříš si někdy?

Vaříval jsem, trochu to umím, ale je mi to zakazováno, že prý nadělám nepořádek. Nesmysl.

Jaké je tvé oblíbené jídlo?

Guláš. A ten umím dobře. Nebo smaženici z hub. Mám také rád ledvinky, ale ty už se dnes vidí jen zřídkakdy.

Jaká byla tvá první kytara?

Tátova ve skříni, když jsem byl v 6. třídě nemocný. Malá Vídeňka z 20. let minulého století. Kytaře jsem silně ublížil při maturitním večírku zhrzen neopětovanou láskou, pak slepená visela léta na chatě na zdi, až skončila ve sklepě položená na dříví. Když ji máti chtěla spálit, stal jsem se zachráncem a po 32 letech za dost peněz ji nechal mistrem opravit. Odvděčila se. Vymyslel jsem na ni píseň Každý potřebuje otce. Píseň vydělala mnohem víc, než stála oprava.

Tvoje první pusa?

V 1. třídě, když jsem si chtěl brát spolužačku.

A poslední pusa?

Před chvilkou malé dceři na dobrou noc.

Poslední písnička?

Dětská: Háček a špendlík. Oba ležely na dně zásuvky, zcela v klidu, dokud se tam neobjevila sponka. A do té se oba zamilovaly, ale dokázaly zůstat kamarády, jen se tak popichovaly. Pocit zamilovanosti je úchvatný. Vlastně: úplně poslední byla minulý víkend svatební píseň Manželství je pokus. Vznikla v autě cestou na muzikantskou svatbu mých přátel.

Seš spokojený s posledním albem?

Jsem. Jmenuje se Tohle je vzkaz. Povedlo se. Dokonce jsem na folktime.cz zvítězil v bodovém hodnocení CD za rok 2018 a přeskočil i CD, které dostalo cenu Anděl. Paradoxní jsou okolnosti vzniku těch písní. Měl jsem nakonec pouze sedm, které k sobě pasovaly, a potřeboval jsem alespoň dalších pět. A těch pět se mi zdálo v jednom snu i s melodickými motivy. Ráno jsem měl textové chrlení a do dvou měsíců těch pět písní bylo opravdu hotových, jedna byla tak dlouhá, že jsem ji rozsekl, takže šest. Škoda, že jsem takhle ve snu nepracoval častěji. Ale i jednou za život to stojí za to.

Slávku, díky za rozhovor.