Ještě je nutné podotknout, že je dobré počkat si na ten pravý čas. Když jsem před pár lety navštívil Podbrdské kolo Porty v Komárově, bylo tam málo kapel. 

Jako stoprocentního „kapelistu“ mě velmi mrzel malý počet přihlášených kapel oproti písničkářům sólistům. Vždyť před 20 lety, když se Podbrdské kolo v Komárově přihlásilo o své místo na trampské scéně, kapel zde byla valná většina.

Ne snad, že bych byl zaujatý vůči písničkářům, jen to pro mě není ten úplně zamilovaný žánr. I když, pravda, musím smeknout před každým písničkářem, který si sám dokáže stoupnout před publikum, a svými vlastními myšlenkami se jej sám snaží bavit, případně jej přesvědčit o své pravdě či pohledu na život a vůbec. Je sám jak na to dobré, tak i na to horší. A je pravda, že písničkáři jako Honza Řepka, Petr Brousil, Petr Vašina, Honza Jícha, Petr Rímský a další, které jsem měl tu čest na Portě v Komárově za ta léta slyšet, se velmi příjemně poslouchali. Ale co naplat, kapela je pro mě nenahraditelná. Ta souhra, ta harmonie, ta navázanost jednoho na druhého, to prostě miluju.

Ale vezměme to pěkně od začátku. Když Trapas před 20 lety vznikl (podobnost s rokem vzniku Komárovské Porty zde vůbec není náhodná), všichni v kapele jsme byli sotva plnoletí. Čekali jsme, že přijdeme na jeviště a vše půjde naprosto hladce, že se samozřejmě umístíme a postoupíme dále. No jasně, že to nedopadlo! Jako každá mladá nezkušená kapela jsme neúspěch sváděli na kdeco, počínaje chudákem zvukařem, který musel nazvučit naše španělky za 350 korun a konče totálním nepochopením starších porotců pro naše mladá rozervaná srdce.

Postupem času se u nás mírně zvyšovala kvalita hudebních nástrojů, pomalu jsme se učili, jak máme zkoušet, na co si dávat pozor na jevišti, jak si udělat zvuk. To co se neměnilo, byla touha uspět na Portě. Poprvé se nám to povedlo v Komárově v roce 2001, kdy jsme obsadili druhé místo za vítěznou Ginevrou a postoupili do semifinále a posléze do finále v Ústí. Další rok se nám podařilo Komárov vyhrát a postoupit rovnou do finále. Dneska bych řekl: Krásné úspěchy. Ale tehdy jsme byli trochu zklamaní, neskromně jsme si v Ústí mysleli na víc, než jen na účast.

Pak jsme ještě chvíli hráli a nakonec jsme se rozpadli. A důvod? Dnes už vím - chybějící pokora. S věkem občas přirozeně přijde (samozřejmě ne u všech lidí, ale řekl bych, že okolo nás se alespoň drobet mihla). A tak jsme si po 12 letech nečinnosti řekli, že bychom mohli začít zase jen tak zkoušet a dali jsme si hlavní cíl – nějak důstojně nahrát naše písničky, aby bylo co pouštět vnoučatům. A tak se zrodil také nápad zkusit pozvednout prořídlé řady kapel na Portě nyní již Hořovické (přesunuto z Komárova pro dezolátní stav místního kulturního domu).

Byla to taková sranda akce. Poprvé v životě jsme si šli na Portu jenom tak zahrát, pozdravit se s kamarády, pokecat u piva. O to větším překvapením bylo závěrečné hodnocení poroty. Vyhráli jsme a postoupili do Řevnic. Bum! Co s tím? Kapela bez ambic, které porotci a pořadatelé jejich domovského oblastního kola vložili na bedra reprezentaci v národním kole. Stejně nemáme v řevnické konkurenci šanci, říkáme si. Jsme trémisti, je to na nás vidět a jak řekl kamarád Drak: „To se v Řevnicích neodpouští.“ Ale půjdeme tam poctivě zahrát a snad neuděláme podbrdským ostudu.

V pátek hrajeme jako první ze všech soutěžících. Amfiteátr je příjemný, lidé milí, pořadatelsky vše běhá jako na drátkách. Tréma s námi lomcuje, ale nic zásadně nekazíme, takže jsme spokojení. Poté se přesouváme do hlediště a posloucháme další soutěžící. Zůstáváme naprosto v klidu, jelikož hrají jednoduše skvěle. Polovina kapely nemá hlídání k dětem, takže odjíždíme po čtvrtém soutěžícím domů.  Druhý den absolvujeme recitálek na hřišti. Výborná pohoda i přes občasné přepršky. Já odjíždím kvůli nevolnosti domů, zbytek zůstává na další program spolu s našimi kamarády a pořadateli Hořovic Oldou a Karlem.

Po půlnoci mi volá kytarista Michal: „Asi jsme vyhráli!“
„Jak asi?“ ptám se.
„No, Olda mi volal a říkal: »Ty vole, vyhráli jste, teď to tu vyhlašovali. To je comeback jako prase!«“

Moc jsme tomu nevěřili. Navrhoval jsem, že to jen Michal špatně pochopil, že Olda říkal něco ve smyslu: „Sice jste nevyhráli, ale pro mě jste byli comback jako prase!“ nebo tak něco. Michal ale podotkl, že ještě před tím volala Anička Roytová a ptala se, zda bychom nechtěli zítra celá kapela přijet i s nástroji. Asi nečekaná díra v programu, kterou je třeba čímkoli vyplnit.

Teprve když jsme si přečetli nedělního Portýra, tak jsme uvěřili. Raději jsme se ještě šli zeptat poroty, zda se nespletla, ale ta nás s úsměvem ujistila, že ne. Zahráli jsme si ještě jednu písničku před zaplněným amfíkem. Bylo krásně a svítilo sluníčko. To, co jsme si vždycky přáli, přišlo ve chvíli, kdy to vůbec nikdo z nás nečekal. A možná o to to bylo příjemnější.
Chceme poděkovat všem pořadatelům, jak řevnickým, tak oblastním. Bylo nám s vámi moc pěkně. A příští rok se jistě všichni v podbrdském kole nebo v Řevnicích zase uvidíme. Nebo možná dřív někde jinde.
Už se těšíme.

Míša a Michal Bernatovi
Sen – všichni jsme před 15 lety strašně toužili Portu vyhrát.
Obrovský překvapení – po tak dlouhé pauze jsme si jen tak chtěli zahrát a osud nám přál.
Neuvěřitelný zážitek – kdo nezažil, nepochopí. Výš jsou už jen porody našich dětí.
Tréma – byla, je a bude.
Závazek – nové písničky už se píšou… a s velkou chutí :-)

Martin Boukal
Jedná se o nádhernou akci, na které si to plně užívají kapely i diváci a lesní divadlo Řevnice má bezesporu svůj Genius loci.

Vašek Kenny Nekolný
Ani jsem se nestačil rozkoukat a bylo to za mnou. První zkušenost s živým hraním na perkuse. První návštěva Porty. Patnáct minut na pódiu a je hotovo... teda alespoň zdánlivě. Byl jsem dost překvapen, když mi basák Libor v sobotu po půlnoci volal a sděloval mi lehce rozrušeným hlasem, jestli bych mohl v neděli ještě přijet na Portu, že prý se ještě asi něco bude dít. Když jsem v neděli ráno vstoupil do areálu, nestačil jsem se divit. Otevřel jsem časopis Portýr a spatřil fotku naší kapely přes půl stránky. Třikrát jsem bouchnul do cajonu a už si to štráduju na stupeň vítězů. Cítil jsem trochu lítost vůči ostatním kapelám a písničkářům, kteří určitě vynaložili mnohem větší úsilí. Každopádně dopadlo to, jak to dopadlo a já nemůžu říct nic víc než "Děkuji".  Prostředí, ve kterém se odehrávalo finále Porty se mi velice líbilo. Mezi lidmi panovala přátelská, až skoro rodinná atmosféra a umístění Řevnického amfiteátru se nedá vůbec nic vytknout. Kde jsou stromy, tam je život. A Porta rozhodně ŽIJE!