A máme za sebou Východočeské oblastní kolo Porty. Je už takřka tradicí mírně nižší počet účastníků, protože zdejší muzikanti si mohou termínově vybrat nedaleké Polabské kolo v Kolíně či tradiční Svitavské klání.

Na druhou stranu letošních dvanáct soutěžících znamenalo větší časový prostor pro každého a umožnilo porotcům realizovat diskuzi bezprostředně po vystoupení, veřejně před diváky, povídat si o muzice a tvorbě, vyměňovat si názory a zkušenosti, a to dokonce včetně zapojení publika. Výsledkem byl opět spíše pohodový přátelský workshop než nějaká napjatá ´závodní´ atmosféra.

A tento ročník přinesl pádný důkaz o tom, že když se zdejším porotcům naslouchá, úspěch se může dostavit. Ve skvělé konkurenci totiž vyhrála skupina Mazzec z Pardubic, která v předchozích letech schytávala někdy i poměrně drsnou kritiku především za interpretační nejistotu a nejednotu v přístupu jednotlivých členů. Vlastně čtyři roky postupně narůstala tvůrčí a interpretační sebedůvěra kapelníka a dvorního autora Martina Pavlase, který dokáže napsat velice chytlavé hezké písně s řemeslně zvládnutými texty, ovšem teprve letos se to propojilo s nepřeslechnutelnou energií dvojice zpěvaček Anety Vavřinkové a Simony Olahové (známých též jako Dou Naboso), to vše ozdobeno skvěle ovládaným dechovým syntezátorem Honzy Válka. Největší skok byl právě v té suverénní interpretační síle, kterou smetli vše okolo sebe a zatlačili porotce do křesel tak, že nikdy v historii Východočeského (dříve Podorlického) kola Porty snad nebyl výsledek hlasování tak jednoznačný. Kromě postupu do národního kola Porty skupina Mazzec získala i pozvání na festival Slatiňanský Vrabčák (16. 11.) a jeden nahrávací den zdarma v renomovaném studiu MK production v Českých Budějovicích.

A přitom se o drtivé většině soutěžících toho dne dalo hovořit jako o skvělých interpretech, kteří až na výjimky nepodléhali trémě a dokázali předvést přesvědčivý výkon. Především mezi písničkáři to bylo těsné: charismatický Západočech Michal Willie Sedláček se svou ženou Evou už dokázal v minulosti na zdejším kole uspět svými temperamentními písněmi a projevem, letos možná jen trošku doplatil na dramaturgický výběr umírněnějších písní s poetikou na přírodní téma. Ale neodjížděl s prázdnou, porotci je vybrali coby předskokany koncertu Marien na Šrámkově statku v Pileticích (5. 7.). Trošku mimo žánr se ocitla nedávná vítězka rozhlasové Folkparády Českého rozhlasu, zpěvačka Paya May za kytarového doprovodu Davida Jakubce, především co do autorských textů i popového feelingu. I tak to byl nepochybně nejprofesionálnější pěvecký výkon toho dne, který porota ocenila zvláštní cenou a pozváním do Českého rozhlasu na rozhovor o jejich debutovém albu Namaluj. Písničkářskou show, jak ze slavných let Pavla Dobeše, včetně autorského nadhledu, humoru a ukázkové práce s publikem, předvedlo duo Malá sada, které tvoří profesionální herec a komik Klicperova divadla v Hradci Králové Janek Vápeník, doprovázený uznávaným fotografem Jarkem Plesarem. Z opačného písničkářského spektra, tedy spíše zádumčivých autorů než showmanů, se kvalitou písní neztratili ani další účinkující Jakub Vojtěch nebo René Král, ale u obou byla možná handicapem místy až přehnaná pokora a interpretační opatrnost.

Naopak plzeňský charismatický zpěvák Hynek Kočí donutil přítomné naslouchat a urval si plnou pozornost i temnějšími písněmi, což mu nakonec vyneslo druhé místo v interpretační soutěži a pozvání na oblíbený východočeský festival Folk na Lichnici (13. 7). Po instrumentální stránce to ale všem nandalo kytarové duo Klára Vytisková a Miroslav Nosek. Až akademicky propracovaná jazzová aranžmá Klárčiným citlivým a inteligentním autorským písním sluší. Ona sama už také patří k ostříleným soutěžícím mnoha žánrových přehlídek, především v někdejším sesterském duu Quaoar, teprve nyní jsme ale svědky opravdové dospělosti v pódiovém vystupování. A samozřejmě opět se vtírá otázka, jestli folkové či portovní publikum vůbec dokáže ocenit takovéto jemné muzikantské nuance a jazz-harmonické kouzlení s akordy. Cenou pro ně bylo třetí místo v soutěži Porta a pozvání do programu známého festivalu Folkové Chvojení (14. - 15. 6.).

Mezi úspěšné soutěžící můžeme i zařadit Richenza Trio kolem Renaty Špačkové, historicky a autorsky navazující na skupinu Jitrocel, která před bezmála dvaceti lety vcelku úspěšně vymetala žánrové soutěže. Krásné baladické a pseudolidové písně nádherně ozdobil hlas zpěvačky Svitlany Zagarug Reichelové, která se nedávno přivdala z Ukrajiny, a jejich vystoupení všem přítomným silně připomnělo kořeny slovanské melodiky, kterou v nás tak úspěšně zabíjí hudební průmysl. V porotě seděl Petr Šotta, mimo jiné dramaturg letních koncertů v Rudrově mlýně v Ratibořicích, kam se rozhodl Richenza Trio hned pozvat.

Bez trofejí zůstala, a tedy i zdánlivý neúspěch mohla pocítit, na úvod vystupující bluegrassová skupina Horizont z Havlíčkova Brodu. Pokud to porovnáme s naší mezinárodně uznávanou BG scénou, tahle kapela ještě možná nedosahuje prvoligové instrumentální úrovně, ale bylo to skvělé kompaktní vystoupení sestavené z méně známých amerických melodií a porotci je chválili mimo jiné i za fajn české texty (Radek Lábler) - což je na bluegrassové scéně jev málokdy vídaný. Navíc s evidentním dramaturgickým talentem pro výběr hezké písně, která může oslovit i mimo žánrové publikum, a to je u BG kapely vlastně také vzácnost. Sympatie porotců si ovšem získal i výkon skupiny Chvíle, převážně z Hronova, která ještě musí zapracovat na celkové sehranosti, interpretační jistotě a pódiovém uvolnění, ovšem třeba autorská písnička Mandolin women zpěvačky Petry Buchtové mi z celodenního soutěžního klání utkvěla v hlavě vlastně možná nejvíce ze všech.

O hlášku, která zřejmě na východočeské scéně zlidoví, se ale nechtěně postaral předseda poroty Pepa Štross. Pronesl ji směrem ke skupině TrioMat, přihlášené ještě jako Triobit, jenže po přihlášení zjistili, že taková kapela už existuje na metalové scéně. Ve skutečnosti jde ovšem o renomované trampské trio Choroši, jen bez Petra Ovsenáka, kdysi z dua Nestíháme, který teď nestíhá Choroše… S novou basačkou to tedy „Užnechoroši“ zkoušejí znovu, oprášili písně, které nějak propadly sítem původního repertoáru, a až si na nový sound zvyknou a opadne nervozita, bude to opět skvělé. Aleš Rogalewicz dokáže hypnotizovat diváky v publiku natolik, že pak hluboce naslouchají i totálně ujeté písni, která si po obsahové stránce jen hraje se slovy v duchu až ´plíhalovsky´ nonsensové poezie. Když Pepa Štross uslyšel hravý song o zvířátkách, cosi o problémech s bodlinami, zcela bezelstně zařval, že je to skvělý, že jsou to fantastický písničky, a jestli jako kapela nechtějí hrát pro mateřské školky...??? „Co koukáte? Víte, jaký to je kšeft a kolik byste toho mohli odehrát? Hele, to třeba jezdí Luboš Hrdlička a skvěle ho to živí…,“ a řekl to tak krásně a nadšeně, že nebylo pochyb o tom, jak dobře a uznale to myslí. TrioMat ovšem nevypadalo v ten okamžik zrovna šťastně, ale právě v té klíčové vteřině symbolicky proběhlo naprosto úžasné generační setkání ideálů začínajících s pragmatizmem zkušených. Dva totálně odlišné světy a úhly pohledu - přičemž obě strany to myslely naprosto vážně a dobře - pohled omladiny toužící po pozornosti a úspěchu publika nejlépe ve vyprodané O2 aréně versus lekce od stárnoucího písničkáře, který chtěl říci: jakékoliv publikum je cenné a největším kumšt je ho skrze své písně najít.

Popisuji tu situaci dopodrobna proto, že přesně takovéto diskuze a výměny názorů v Pardubicích na Východočeském kole Porty zazněly. Řehtali jsme se celý den a pevně věřím, že to vnímavým soutěžícím přineslo mnohé. Hlavně v takové té základní otázce udržení si určitého nadhledu, že i soutěžení může být v něčem krásné, přátelské a hlavně sranda.

O zvuk se skvěle postarali manželé Toupalovi, v porotě zasedali Petr Novotný a Per Havrda ze Žalmanova spolu, Jaroslav Moravec z Dua Ťuk a zmiňovaný Petr Šotta ze skupiny Strunovrat vedle předsedajícího Pepy Štrosse, který se navíc se svým synem Matějem postaral o úvodní večerní recitál. Po nich si pak ještě zahrála domácí skupina Marien a až do půlnoci se vesele sejšnovalo, především s oslavujícími členy skupiny Mazzec. Díky ještě patří Doli klubu za azyl, Ivanovi Kurtevovi za veškerou viditelnou i neviditelnou organizační činnost a zakladatelům zdejšího oblastního kola Porty manželům Němcovým.