V roce 2012 soutěžilo v Jihomoravském oblastním kole Porty pouhých sedm kapel a písničkářů. A i když vítěz kola Antonín Jarůšek nakonec zabodoval i ve finále v Řevnicích, celkově byla kvalita soutěže spíše žalostná.
Nejen mně bylo tehdy jasné, že „by to chtělo změnu“. Jenže zatímco někteří jsme si změnu pouze přáli, jiní konali. A tak letos po Františku Linhárkovi z Umělecké agentury Poutníci, který se o Portu na jižní Moravě staral od roku 1990, převzala letos pořadatelské otěže rodina Machátových ze Střelic u Brna (mimo jiné organizátoři vzkvétajícího festivalu Střelické strunobraní a dalších regionálních akcí). V žádném případě netvrdím, že by Franta Linhárek Portu dělal špatně. Naopak, patří mu velké uznání za dlouhá léta, kdy nezištně a s nadšením soutěž připravoval. Jenže okruh kapel i porotců, které dokázal oslovit, se za ta léta vyčerpal a bylo třeba mladší krve, která by dokázala Portu připravit s pomocí moderních komunikačních prostředků, jakoby od nuly. V týdnech před letošním jihomoravským kolem jsem na Facebooku sledoval, jak se přihlašují další a další interpreti, jak počet přihlášených dosáhl 30 a jak museli pořadatelé předčasně vyhlásit uzávěrku. Inu, sociální sítě v kombinaci s přímým oslovováním potenciálních soutěžících dokážou dnes konat divy. Tleskám.
Jihomoravská Porta se letos poprvé přesunula z Kinokavárny v Černých polích do Café Práh, z něhož se v posledních letech stalo jedno z hlavních center folkové hudby v Brně. Ke změně došlo za mixážním pultem, nový byl moderátor a výrazného oživení se dočkala také porota. Byl jsem jejím členem, měl bych tedy komentáři šetřit, ale tleskám podruhé. Pořadatelé totiž dokázali sestavit sedmici porotců různého věku a především různých žánrových preferencí. Stačí vyjmenovat tři ze sedmi členů: dramaturgyně Jazzové kavárny Podobrazy Lucie Michelová, pořadatel Trampské noty Padochov Michal Havran Štěpán a Martin Hájek z Rádia Ethno, tedy zástupci alternativy, trampské hudby i world music. Plus například písničkář Slávek Janoušek, který v porotě, jinak složené především z publicistů a dramaturgů, zastupoval hudebníky. Tleskám podruhé.
Z původně ohlášených více než třiceti soutěžících se nakonec dostavilo „pouhých“ 15 kapel a sedm jednotlivců. I to byl však výrazný pokrok oproti loňskému roku. Sám bych devíti (!) z nich přál postup bez výhrad a dalším třem s drobnými výhradami. Tedy více než polovinu účastníků soutěže bych letos označil za výborné nebo velmi dobré. Tleskám potřetí.
Vítězem oblastního kola (s postupem přímo do finále v Řevnicích) se nakonec stala čím dál sehranější brněnská kapela Nebeztebe, jejíž styl charakterizuje kombinace dynamického folkrocku s etno prvky, nevšední práce s rytmikou, zajímavé česko-anglické texty, téměř profesionální komunikace hudebníků na pódiu a aranžérská gradace, okořeněná pořádnou dávkou improvizace. V Café Práh se skupina představila s úplně novou zpěvačkou, která však působila jako dlouholetá profesionálka. Na druhém místě v hodnocení poroty skončila (a do řevnického semifinále postupuje) brněnská kapela D.N.A., čtveřice mladých žen s doprovodem ještě mladšího kytaristy Vítka Dvořáčka, několikanásobní vítězové Brány (soutěž interpretů do 18 let) a držitelé národní Porty z roku 2011. Sehranost této mladé kapely je vynikající (někteří členové jsou studenty konzervatoří a folk mají jako koníčka vedle klasické hudby). Navíc mě D.N.A. tentokrát zaujali i autorskou tvorbou (výborná píseň Dar).
Obě vítězné skupiny byly původně adepty i na postup do finále autorské soutěže (skladba Delirious Dream od Nebeztebe nadchla téměř všechny porotce). Nakonec však porota dala šanci dalším výrazným autorům – svéráznému písničkáři Danu Vertígovi (za hiphop s akordeonem Řekni drogám ne!) a jihlavskému triu Rendez-fou, které vzniklo transformací dříve relativně úspěšné skupiny Honzíkova cesta (za píseň Chlapeček).
Další výrazné účinkující (vím, že ne ve všech případech se s ostatními kolegy porotci shodnu) pouze vyjmenuji: Tři masa (brněnské duo: dvě zpívající ženy a doprovodný kytarista), Marián & Úlety (rodinné trio, zástupci čistého akustického folku), Zenový čaj (sólista s didgeridoo; to by byla legrace, poslat jej do Řevnic do finále!), Mlčeti dřevo (příjemný folkrock až bluesrock), Lee Banda (slušně hrající kapela s vynikající zpěvačkou), Pocity (léty prověřená trampfolková skupina). I kvůli nim stálo za to osmihodinový soutěžní maraton v Brně sledovat.
Netvrdím, že kolo nemělo slabá místa. Minimálně u dvou soutěžících bych mluvil o „trestném poslechu“, několik dalších nevybočovalo z šedivého průměru. Konferenciér (Richard Lank z brněnské vokální skupiny Black Uganda Choir) sice moderoval zajímavě, většinou poučeně, ale občas si pletl jména a názvy institucí. A v zadní části sálu, kde seděla i porota, občas rušili soutěžící, kteří se přišli ohlásit a registrovat. To jsou však jen drobné vady na kráse. Celkově si Jihomoravské oblastní kolo Porty 2012 potlesk opravdu zaslouží.
Milan Tesař, Radio Proglas
