Je 30. března, 13 hodin sobotního odpoledne a Krušnohorská Porta 2013 začíná. Jiří Cholda Cholínský z Teplic měl tu čest jako první naplnit svými tóny podivně trojúhelníkový sálek v litvínovské Citadele. Netroufnu si, nemaje básnické střevo, hodnotit jeho autorskou tvorbu, ale faktem je, že tento dost dospělý pán působil dost nevyspěle se stojánkem na texty, které skutečně četl. 

S muzikou zase byla potíž v tom, že se téměř nedalo poznat, kde končí jedna skladba a začíná druhá. Uspávací vybrnkávání se monotónně neslo celým vystoupením.
Vláďa Klečka, také z Teplic, v zádumčivých tónech nejprve pokračoval. V textech prostřídal mírně politickou satiru s lehkou erotikou košilky tenké a vystoupení zakončil svižnou vlastní trampírnou Posázavský Pacifik nad kterou by i Tony Linhart zaplesal.

Rosťa Šátek a Honza Masojídek jsou tím, co zbylo z děčínské kapely Juwel folk. Jedna elektrická a jedna akustická kytara šestka, nenásilná sólíčka, chytlavá aranž a k tomu dvojhlas čistě interpretující dost barevnou autorskou tvorbu. Inu, zkušenosti bodují!
Martin Bažant prodloužil přesilovku písničkářů na zdejší scéně. Předvedl jakýsi protestsong, dva pokusy o new  lidovku, neposlušně rozladěné tóny kytary i zpěvu a zbytečné básničky.

S mosteckou kapelkou JenTakTak se na scénu dostavilo mládí. Klávesy, bicí, kytara šestka, basovka a zpěvačka. Představili dvě skladby od Martiny Trchové a jednu Zuzany Navarové. Víc jich zatím nenacvičili. Chce se mi říci: koukejte cvičit, má to smysl. Hledejte uvolněnější výraz, další nápady na aranže, zkuste vokály, vlastní tvorbu. Držím palce a na dalších Portách Ahoj!

Z Hadraplánu trosky je vše říkající název dua, pozůstatku osecké kapely. Chce mi zmáčknout Ctrl + C a zkopírovat sem vše, co jsem před pár řádky napsal o pozůstatku Juwel folku. Není co dodat, smívám monitor svého NTB a užívám si tónů jejich fajn tvorby.
Písničkář Karel Malcovský předvedl suverénní výkon obdařený povedenými autorskými texty, provázený jistou kytarou. Jen frázování občas drhlo.

Muzika Občas je bluegrassový kvintet, dnes pouze ve čtyřech. Nemohu posoudit, zda to byl handicap, ale jedno vím jistě: takový svižný a český bluegrass je příjemnou barvou do palety každého portovního koncertu přetékajícího folkem. Občasníci předvedli vlastní tvorbu, kde upřímně řečeno, se čeština někdy v tom zurčícím bluegrassu nestíhala vyslovit. Ale to neva, hlavně že muzika to nebyla  jen občas, ale pořád!

Adam Kopřiva z Ústí nad Labem zvedl počet sólistů již na pět. Ale nutno hned dodat, že zvedl i laťku kvality interpretace. Neuspával, přirozeně lehce přinutil posluchače vnímat texty i dynamickou barevnost kytarového doprovodu.
Dnešní koncert, jak se zatím zdá, je složen buď z písničkářů či pozůstatků… Trio či chcete-li skupina Potokap je transformovaný zbytek skupiny Minaret, který dříve často hrával na Portě v Komárově. První soutěžní skladba „Sedři mě z kůže“ mně mimoděk pootevřela ústa k úžasu. Lenko Vrtinská, tohle zazpívat, udýchat, snímám pomyslný klobouček! Nemám rád složitý folk, jak říkám „za každou cenu“, ale tahle složitost letěla celým soutěžním bločkem na obláčku lehkosti a radosti z muziky. Paráda, pro sebe si píšu za jedna a jsem zvědav, jak se sejdu s porotou.
Zcela mimo osu koncertu následovalo vystoupení hosta a porotce v jedné osobě Petra Rímského. Právě pro tu jeho povinnost, zasednout po skončení soutěže v porotě, muselo jeho vystoupení vypuknout již nyní. Užili jsme si, hovořím-li za obecenstvo.

Závěrečná tři vystoupení odstartoval matematický rébus s názvem Duo My tři z Plzně. Dvě akustické šestky + elektrická basovka, k tomu skvělý dvouhlasý vokál s dominací zpěvačky. Diváky pobavili rodinnou zpovědí jménem „Kraviny“. I tak se dá udělat autorská píseň.  Podepřeno výbornou dynamickou instrumentací a aranžemi a máme další favority.

Alfík Deweter je sólista písničkář, kterého jsem poznal na kolech Porty v Praze. Letos tedy emigroval na západ. Sebou si vzal sebejistotu své autorské tvorby, kterou umí vetřít divákům pod kůži s přirozeným šarmem a vtipem. Těm věnoval závěrečnou parodií „Sem tu sám“, ze které naopak porota asi moc nadšená nebyla.

Litvínovskou Portu zakončila mostecká skupina Vítr ve vlasech. Pořadatel Luboš Stráník je zkušený dramaturg. Poskládal si koncert tak, aby gradoval. A tak si říkám, proč hledat mouchy či alespoň mušky na jejich vystoupení. Byla by to ode mne drzost. A tak si jen tak sedím a poslouchám. Pohoda!
Je hotovo, noty a postupové ambice jsou rozdány. Porota se vměstnává, kam jinam, než do jakési trojúhelníkové šatničky a plodí verdikt: Řevnickým finále se prožene Vítr ve vlasech, do semifinále se bohužel nepodívá nikdo, chyběl jediný účinkující, aby byl naplněno ustanovení postupového klíče. Nicméně pořadí pro pořádek: 2. Alfík Deweter, 3. Duo My tři. O Autorskou Portu budou v Ústí usilovat také Vítr ve vlasech s písní „Vilémův stín“ a s ním Z Hadraplánu trosky se skladbou „Hanibal“.

Tak tolik z litvínovské Citadely, kterou architekt stvořil za samých trojúhelníkových půdorysů. Proto ta záhadná Pythagorova věta v názvu reportáže. Napadlo mě, že by mohla znít třeba takhle: Obsah účinkujících na čtverci scény se rovnal součtu obou čtverců diváků v hledišti. Ale to bych lhal, diváků sice nebyl plný sálek, ale skvělou atmosférou jej doslova přecpali.

Petr Lochness Křivohlávek