Že prý je Porta jarní festival. Ba dokonce ta v Pardubicích se tituluje podnázvem „První letní festival“. Hm, jaro fakt vypadá jinak a o létu ani nemluvím, ?íkám si 23. února cestou po dálnici na Hradec obklopen bílou tmou vánice.

Ještě, že Východočeši vzorně uklízejí silnice. V Pardubicích jsem v pohodě a včas, parkuji vedle Aqua parku a kloužu do sousedního ABC klubu. Soutěžní koncert se začátkem také trochu klouznul – začínáme v 11:20 :
Dalibor Pšenička. Zahajovací vystoupení bylo ohodnoceno porotou slušně, citlivě, ale přesto na Daliborovi nezůstala nit suchá.
Jirka Votypka. Písně rytmem na „jedno brdo“, čte text, ale od loňska prý pozitivní změna, pravili porotci, chybí špetka bavičství.
Milan Matys. Asi budu hodně drzý, ale při první písni začínám mít pocit, že jsem Pardubice vyfasoval jako trestný poslech. Převzaté písně, ale s plusem vlastních nápaditých textů. Aranže a interpretace jsou, mírně řečeno, poněkud nezvyklé a osobité.

První kapela je z Olomouce - Bujabéza. Klávesy, akordeon, kytara basovka, kytara šestka, bicí a zpěvačka. Zajímavá zvuková paleta! Rytmika slouží celku, nikdo nevyčuhuje, skvěle ladí. Jejich muzika je postavená na tvorbě moderní lidové písně, ale Čechomor už cestu prošlapal, trochu rýpnul jeden z porotců. Jinak hotová kapela, Porta jim možná bude malá.

Ég er Grin. Za tímhle zvláštním názvem se skrývá písničkář Honza Vtípil. Zaměstnáním sportovní moderátor se snaží představit vlastní tvorbu. Přemýšlivý folk na tři akordy s krkolomným frázováním a snaživě principiální normálností projevu, čímž jakoby parodoval sebe samotného.
Romana Sulčíková. Blondýna s akordeonem nabízí svou písničkářskou tvorbu na scéně a za stovku i sebou domů na CD. V první písni si udělala Make up, v druhé nám prodala Housku a vystoupení ukončilo Tango pro mamuta. Její projev má tvář, ale vše si musí kompozičně sednout, kouká z toho naučená umělost.

Balzamína, domácí kapela. Čtyřhlasý folk se dvěma kytarami, rytmikou a flétnou. Vyniká zpěvačka Terezka Řeháková i její bratr, řemeslně vydařené texty. Rezerva je ve vokálech a chladnosti projevu, ve zbytečnosti dvou „beglajtových“ kytar a chybějící base.
Po přestávce obnovil soutěž Daniel Nevečeřal. Dříve narozený písničkář, stejně jako loni na scéně Porty v Praze, představil svoji tvorbu založenou na zajímavých textech a osobitém nestrojeném projevu. Co na tom, že sáhneš po jiném akordu…
Jirka Štěpánek. Další z písničkářů, který přišel představit svoji textovou tvorbu, ale instrumentální dovednost nechal doma.

Quaoar zavítal z Prahy. Sestersky vokálně bezchybné, instrumentálně neméně! Vystoupením se nesla vůně jazzu. Formát (nejen) oblastní soutěže Porty už zřejmě překonaly, pravili porotci. Hledejte manažera!
Libor Žíla přijel z Ostravy. Trampský či country závan na pardubickém folkovém odpoledni. Byl příjemný, autorsky dost dobrý, ale projev méně přesvědčivý.
Jana Štěpánková. Ani nemusím čekat na názory porotců, neboť i mé hluché ucho zřetelně identifikuje nedobrou intonaci. Porotci však dávají oproti loňsku procenta zlepšení a dodávají: vhodně zvolit intonační rozpětí.

Také Druga přijela z Prahy. Původně folkový kvartet, zpívající texty se středověkými lidovými příběhy, letos rozšířil svoji sestavu o akordeon Romany Sulčíkové. Bohatší nástrojové obsazení sice skýtá větší možnosti pro aranžování písniček, ale v tomto případě byly zbytečně komplikované. Pouze dvouhlasý vokál (s intonačními chybami) byl také málem. Pokud se zamyslí nad výtkami poroty, tak se Druga určitě stane dobrým segmentem folkového žánru. Ostatně už od loňska je vidět pokrok.

Michal Willie Sedláček už svou první písničkou zaujal posluchače i porotu. Jeho vystoupení mělo vše, co se od dobrého písničkáře očekává. Perfektní hra na kytaru s přiměřenými aranžemi vlastních písní a dynamikou, která donutí posluchače k pozornosti. Barvou hlasu trochu připomíná Karla Zicha, ale není to kopírování nebo póza. Jeho energie, kterou vysílal při svém vystoupení do publika byla bohatě zúročena velkým aplausem posluchačů a zaslouženě vyhrál i hlasování diváků.

Závěr patřil folkové šestici z Hradce Králové s názvem převedeným do fonetického znění prý jediného irského slova Seiftiú. Velmi mladí členové spolu hrají necelé dva roky a jde v podstatě o dámský smyčcový kvartet rozšířený o kytaru a cajon na něž hraje jediný muž v kapele. Posluchače zaujmou perfektní vokály a výborné aranže písní, v jejichž základu lze tušit lidové motivy. Jejich rytmická písnička Happy end byla vybrána porotou do finále o Autorskou Portu. Hned dodám, že do Ústí je doprovodí Quaoar se skladbou Labutě.
Porta se pak volně překlopila do programu nazvaného Pardubická folková noc, který zahájil loňský vítěz oblastního kola Strunovrat ze Slatiňan. Poté přišlo na řadu vyhlášení výsledků zakončené vystoupením vítěze interpretační soutěže  – skupinou Seiftiú. Druhým postupujícím (do semifinále Porty v Řevnicích) je skupina Bujabéza. U diváků, jak už napsáno, to vyhrál písničkář Michal Sedláček před Seiftiú a Quaoarem.

Na scéně se pak objevily podbrdské učitelky, skupina Přelet M.S., následovala domácí pořadatelská skupina Marien. Večer vygradoval samostatným recitálem Romana Horkého. Do noci, ba rána se pak protáhl tradiční muzikantský sejšn.

Co dodat? Půldenní dávka muziky perfektně zpracovaná zvukařskými mágy Karlem a Helenkou Toupalovými se zcela zřetelně líbila. Řady diváků postupně houstly, zázemí fungovalo od nápojů až po dobré jídlo, pořadatelé skvěle zvládali své role.
Přiznám se, že jsem byl zvědavý na zdejší specialitu –  „grilování“ soutěžících porotci bezprostředně po vystoupení. Trochu jsem se obával slovních exhibic, ale tímhle směrem se jednotlivá hodnocení neubírala. Jen si myslím, že by postačilo, aby se ke každému interpretovi vyjádřili dva, maximálně tři porotci. Grilování všemi pěti bylo zdlouhavé, opakující se a místy dokonce nudné. Soutěž se tak oproti předpokladu natáhla o jeden a půl hodiny.

S přispěním Vyhlídky nabídl nejen své pardubické postřehy
Lochness