Řeknu větu, která se vám vůbec nebude líbit: za to, že Porta zůstala zachována, patří díky svazákům. A hned upřesňuji: v 60.letech stejně jako i dnes byla spolupořadatelem Porty Česká tábornická unie. Když byla v r.´70 rozpuštěna, převzali svazáci chtě nechtě i její rozpracované aktivity. Ještě v létě toho roku jsme s Wabim R., Kaymanem a brněnskými táborníky postavili ve štěchovické zátoce vor a spluli s ním po Vltavě a Labi až do německého Magdeburgu.

Nad sebou jsme měli československou státní vlaku a vlajku ČTU, která už oficiálně neexistovala. Pak následoval památný poslední tzv. volný tábor ČTU, jež už nebyla, na Slunečné pasece. Šéfem byl Wabi, kuchařem Jarda Studený, instruktorem Kayman, okrasou a pomocníkem já a malíř Pavel Petrák.
Takže ironií osudů Portu dál celkem neradi rozvíjeli svazáci. Nikdo už nedokáže říct, co by bylo, kdyby Porta nebyla. Stala se důvodem celoroční usilovné práce dalších a dalších generací hudebníků, jejichž ambicemi zůstávalo umístit se v okresním, nebo dokonce v krajském kole. Málokdo si mohl myslet na národní finále, a málokomu se to také podařilo. Stala se zřejmě největším hudebním festivalem na světě – v přepočtu na počet obyvatel byly větší jen všesvazové soutěže lidové umělecké tvořivosti v bývalém SSSR. A pak ochořela elefantismem, obludným zbytněním a jistě i nešetrnou (bohužel vědomou) genocidou trampských kapel. Folk Portu spolk´, jak pravil ve své době Kapitán Kid.
Avšak přispěla neuvěřitelnému kvalitativnímu vývoji žánrů, nepřesně nazývaných menšinovými. Vyprávěl mi Robert Křesťan, jak je s Druhou trávou pozval na svůj ranč legendární zakladatel bluegrassu. Přijeli k bráně a zastavili. Ze svahu k nim kráčel starý muž v stetsonu.
Otevřel a řekl – „hi, I´m Bill Monroe“.
Cítil jsem, jak mi jde mráz po zádech.
Seděli jsme u Křesťanů v kuchyni a Robert právě poslouchal klasické hillbilly, nějaká farmářská rodina dělala, co mohla.
„To je muzika, viď“, pravil Robert, který má své vzory a nedá na ně dopustit.
„Šlachu“, řekl jsem „ tahle kapela by neprošla předkolem Porty!“
Byl konec osmdesátých let, vrchol éry Porty i jí sdružovaných žánrů.