Rozhovor s našimi moderátorskými sluníčky Martinkou Hrbkovou a Janem Ombrem Blahynkou o jejich raných vzpomínkách na Portu i o tom, jak vnímají její podobu dnes již jako interpreti a dlouholetí členi „porťácké komunity“.
Martinko a Ombréčko, jaká je vaše první vzpomínka na festival Porta?
M: Můj první kontakt s Portou se týká oblastního kola ve Svitavách v roce 2001, bylo mi 18 a soutěžila jsem s kapelou Pod kloboukem bosa, ve které jsme hráli s mým bráchou a spolužákem ze střední. Tehdy jsme nepostoupili, ale o dva roky později, kdy jsme vystupovali jen já a brácha, tak jsme postoupili do finále, které se tenkrát konalo v Jihlavě a tam jsme vyhráli jednu z interpretačních cen. Takže tam proběhl můj první střet s finále Porty. Tehdy to bylo smutné, protože v Jihlavě bylo málo diváků, ale zároveň to byl krásný zážitek.
O: Jihlava byla zajímavá, na to si vzpomínám. Taky jsem tam hrál. Můj první kontakt s Portou, když to vezmeme doslova, byl takový, že když jsem byl malé dítě, tak jsem se přehraboval v tátových LP deskách…
M: Taky mám takovou vzpomínku…
O: Dnes jsem o tom hovořil shodou okolností na podiu na Mladé scéně, že jsem tehdy našel desku z Porty, která se konala v roce, kdy jsem se narodil. Když jsem se pak odstěhoval od rodičů, tak deska zůstala u nich a já pak tu stejnou dostal později od své ženy. Takže ji pořád mám. Tohle je tedy první kontakt s Portou, který si uvědomuji. A co se týče soutěžení, určitě první vzpomínku vnímám přes Dětskou Portu a pak když už jsem byl odrostlejší, tak jsem zkusil Portu dospěláckou.
M: Teď si ale vzpomínám, děkuji Ti Ombré za připomenutí, že můj první kontakt s Portou byl, když mi moje máma pouštěla nahrávky Porty z let 1983 a 1984. Tyhle písničky jsou moje dětství.
A kdy jste poprvé stáli na prknech jako moderátoři?
M: Na Lipnici. Na mém prvním muzikantském soustředění v Lipnici n. Sázavou, když probíhal závěrečný koncert.
O: Jak je možné, že máme úplně stejné vzpomínky? (smích). Já jsem to pak přebral po tobě, když jsem byl starší.
A kdy jste poprvé moderovali finálová vystoupení na Portě?
M: Můj první kontakt s moderováním finále byl teprve loni, do té doby bylo moje místo, jakožto moderátora, semifinálová scéna dole pod lesním divadlem na hřišti. A byla nádherná, miluji semifinálovou scénu. A minulý rok tedy poprvé v moderátorské dvojici se Zdeňkem Schwagerem a letos jsem v této roli podruhé.
O: Já jsem tu jako moderátor letos poprvé. Během let jsem si tu díky některým lidem (mrknutí na Martinku) prošel různými funkcemi, ale teprve letos jsem poprvé v roli moderátora. A musím souhlasit s Martinkou, že ta semifinálová část, ta menší scéna, je úžasná. Je jiná a je bezprostřední, protože i ti muzikanti jsou tam uvolněnější a víc v klidu, jelikož se v ten okamžik nejedná o jejich soutěžní vystoupení. Byla to pro mě úžasná zkušenost a velmi jsem si to užil a doufám, že stejně tak si to užili i diváci.
Za ty roky jste už zkušenými moderátory. Společně i zvlášť uvádíte oblastní kola různých hudebních festivalů. Je Vám bližší, když můžete moderovat tzv. sólo, nebo se cítíte lépe, když máte parťáka v zádech?
O: Když jsme dva, tak pro mě, a zvlášť v našem případě, je to mnohem jednoduší.
M: Je to jednoduší, protože můžeš pohotověji reagovat. Navíc moderovat s někým, kdo je ze stejného prostředí a má věci „nacítěné“ stejně, to je pak ta práce jedna velká radost. Navzájem se doplňujete, nejste pak tak fyzicky i psychicky vyčerpaní. Moderátorské dvojice mě strašně baví a naše spolupráce s Ombréčkem je vždycky bezvadná.
O: Já to mám dost podobně. Když se s Martinkou objevíme na stejných prknech, třeba na finále Brány, tak je to sice strašně náročné, ale zároveň si to jdeme zkrátka užít, protože víme, že se na toho druhého můžeme spolehnout. A navíc je to obrovský bonus i pro soutěžící. V momentě, kdy je moderátor v pohodě, dělá si srandičky, dokáže udělat dobrou a příjemnou atmosféru a dokáže komunikovat nejen se soutěžícími, ale i s publikem a štábem, tak to všechny neuvěřitelně spojí.
Když se stáváte moderátory, vystupujete v určité roli, nebo sami za sebe?
M: Do diváků jdu vždy sama za sebe, ale přiznávám se, že vždy bojuji s obrovskou trémou, než se prolomí ledy. Na druhou stranu lidi na Portě jsou srdeční a mnohdy si k nim mohu dovolit i to, co na ostatních akcích či festivalech jiných typů a žánrů ne, a to mě vždy uklidní a po opadnutí trémy se cítím strašně svobodně. A i když jsem dnes ráno byla unavená, tak mi diváci tu energii hned dobili. Kopanec plný endorfinů. Velký tlak, ale strašně krásný. Tady si mi pokaždé potvrdí, že Porta není jen o muzice, ale i o lidech.
O: Já trému moc nepociťuji. Mám jen tu zdravou, respekt z dané situace. Já vždy intenzivně vnímám ten okamžik, jak říkala Martinka, než se prolomí ledy. Diváci na začátku neví, co mají ode mě čekat a co já mám čekat od nich. Většinou se ta zeď zbourá ve chvíli, kdy se začnu usmívat, ono je to nakažlivé a ve chvíli, kdy zaregistruji první interakce z publika, tak jedu jako kulomet. Navíc na tomto festivalu se s interakcí přirozeně počítá. Lidi si tu tykají bez ohledu na věk, a i když se většina z nich vidí jen jednou za rok, stejně se na sebe usmějí, zalomí si palcem, padnou si kolem ramen a jdou společně na pivo. V tom publiku je neuvěřitelná síla. Stejná energie. Porta je festival, kdy má každý pocit, že se vrátil domů. A to je jedinečný.
Jak se podle Vás bude Porta vyvíjet? Máte děti a neteře, nastupuje další generace. Myslíte si, že se bude festival orientovat i na další příbuzné žánry či podoby folku a country?
M: Minulý rok na finále vystupoval Richard Krajčo a Jiří Krhút a to bylo skvělé, protože oba ukázali, že dokáží zahrát i akusticky, získat si porťácké diváky a něco jim ze své tvorby předat. Jiří Krhút se netají, že tvoří folk, a to je podle mě skvělá cesta. Přiznat a nestydět se za to, že tvořím folkové písničky, byť moderní, současné. Nejvíc mě vždycky mrzí ta přetvářka, když na Portu přijedou interpreti, co tvrdí, že nehrají folk a že sem vlastně vůbec nepatří, a pak na podiu zahrají současný folk. Není se přeci za co stydět. Naopak mě velmi v posledních letech zahřálo u srdce, když přijela neznámá kapela složená z mladých lidí, kteří byli vděční, že si tu mohou zahrát a stát se součástí komunity a vůbec ne nestyděli a netajili se tím, že hrají folk. To je za mě obrovský zlom a posun. Zkrátka bych byla ráda, kdyby se to striktně neohraničovalo. A byla bych ráda, kdyby Porta nebyla nakloněna jen folkovým „áčkům“ ale i tomu „slepému ramenu“ folkové scény, kam spadá většina finalistů a vítězů Porty. Jsem si jistá, že portovní publikum by to jistě sneslo.
O: Myslím, že portovní publikum je velmi přizpůsobivé a shovívavé. Navíc letos cítím silnou mladou krev, její funkčnost a vysokou kvalitu. To, co jsem měl možnost shlédnout a poslechnout letos i v uplynulých dvou dnech, je neskutečná pecka.
K.B.