O žánrových cenách And?l se toho napsalo a prodiskutovalo mnoho. Letošní nominace jsou venku a diskuse zase b?ží na plné obrátky. Zažil jsem dvojí p?edávání cen a jsem z toho pon?kud rozpolcený. K ?emu nám takové ocen?ní slouží, k ?emu je? Pomohlo nám n?jak? Má to n?jaký v?tší význam? Prestiž? Zní to hezky, mít dva, ale...

Mám na celé „andělování“ dvojí názor, pesimistický a optimistický. Začnu černě. Zrušme to! Není to vlastně k ničemu, na sošku se vám práší, díky záměrnému utajování žánrových cen se o vašem vítězství vlastně nikdo nedoví. Loni pořádající agentura Lewron v čele s Leškem Wronkou nepustila do televize o „žánrovkách“ – žánrových andělech, ani pírko, ani titulek. Jakoby folk nebyl, jakoby jazz nebyl, jakoby nebylo nic, jen střední proud. Když se o nás psalo v novinách, lidé tomu nevěřili, vždyť to nebylo v televizi! Předávání bylo utajeno veřejnosti, ve všední den v pondělí, na periferii Prahy. Nejsem zatrpklý, cen si vážím, jen mě současný stav vytáčí, už kvůli všem dalším, kteří budou oceněni a zažijí to co my.

Optimismus mne neopouští díky lidem, kteří pro Anděly v žánrech hlasují. Jsou to většinou odborníci na slovo vzatí, orientující se a jejich hlas má váhu. Bývá jich v našem žánru něco kolem dvaceti. Ti nominují tři alba v prvním kole a z nich pak ve druhém kole hlasování vzejde vítěz. A tady bych učinil v pravidlech změnu. Nechal bych odborníky v žánrech nominovat tři alba a potom bych nechal o vítězi hlasovat všechny akademiky. Hlavní ceny totiž vybírá početné množství lidí z rádií, novin, TV, jsou to publicisté, vydavatelé. Cena Anděl by tak mohla objevovat hudbu lidem. Věřím, že úžas, že zde není pouze Ewa Farná (zastupovaná agenturou Lewron, která vlastní licenci na pořádání Andělů na příštích deset let) by byl převeliký.

Ať tak, či onak, důležitější, než sošky je přeci muzika sama, písně, lidé na koncertech, energie, které proudí. To vše přeji nominovaným. A ceny? Na ty se vám bude časem stejně jen prášit na poličkách...

Honza Žamboch