Koncem července nám bylo opět dopřáno vydat se po roce do Ústí nad Labem, kde nás čekalo celostátní kolo autorské soutěže Porty 2010. Festivalu, který letos dovršil svůj úctyhodný 44. ročník. V následujících několika řádcích Vám zprostředkujeme naše dojmy a postřehy nejen ze samotné autorské soutěže, kam jsme se probojovali z jihočeského kola, ale i z celého vyvrcholení letošní Porty v Ústí nad Labem.

Autorská soutěž byla rozdělena do tří semifinálových skupin po cca 9 účinkujících. Původní záměr o konání každého semifinále na samostatné venkovní scéně v centru města musel být v den konání (23.7.) pro nepřízeň počasí přehodnocen. Spadlo sice jen pár kapek, ale mračna na obloze se pořád nevyzpytatelně honila. Pořadatelé pochopitelně nemohli ponechat nic náhodě.

Naše semifinále bylo přesunuto do sálu Národního domu. Už při sledování prvních účinkujících, kdy měl každý prostor pro zahrání dvou písní, jsme zbystřili a nervozita v nás začala trochu pracovat. Důvod byl prostý. V sále byl ke slyšení naprosto šílený zvuk rovnající se nekompromisnímu hluku. Nástroje i vokály přebuzené, všechno se slévalo v jednu nečitelnou hlukovou kouli. Textům nebylo zásadně rozumět, což je obzvlášť u autorské soutěže na závadu. Jediný, komu se zdálo být všechno v nejlepším pořádku byl „pan zvukař“. Očividně neměl svůj den a jeho výkon by se dal omluvit jedině v případě, že by byl hluchý. Při takovém nedostatku by ho však logicky nemohl nikdo za mixpult postavit. Hluchý opravdu byl, akorát v podstatně jiném smyslu. Ono totiž zvučení muzikantů s volume stabilně vytočeným doprava a s mixpultem umístěným hned pod pódiem přímo pod reproduktorem bývá odsouzeno k nezdaru… Dobře míněné a slušné připomínky směrem ke „zvukaři“ nepadly za celou dobu na úrodnou půdu. Ostudu si tedy utrhl nejen „pan zvukař“, ale dle našeho mínění i sám pořadatel, od kterého se (snad ne přehnaně) očekává, že by pro celostátní kolo Porty mohl zajistit odpovídající nazvučení, tj. na kvalitní aparatuře a s šikovným zvukařem za mixpultem.

Jestli mělo být naše vystoupení v autorské soutěži naším hudebním vrcholem v tomto roce, tak se spíš obrátilo v pravý opak. Obdobný náhled by nám nepochybně potvrdila většina spoluúčinkujících kolegů. Při našem dvoupísňovém setu jsme se sotva slyšeli, předchozí pokus o krátkou zvukovku s „panem zvukařem“ se podobal hororu. Lépe bude domluvu s ním k ničemu nepřirovnávat, protože pro výstižnost bychom museli sáhnout do slovníku s ne právě slušnými výrazy. Později jsme k už tak nemalému překvapení zjistili, že „pan zvukař“ měl slušně „pod kůží“. Po skončení našeho semifinále se při balení aparatury sotva držel na nohou. Nebo že by snad popíjel kofolu a někdo mu ji nepozorovaně a zákeřně „říznul“ něčím ostřejším?J No, je lepší to brát s humorem, ale na Portě by k takovýmto excesům rozhodně docházet nemělo. Kdybychom vypojili kytary a odehráli semifinále „na sucho“, bez nazvučení, bylo by to v tu chvíli to nejlepší řešení. Takhle si to vyhodnotil hudební kolega Monty, který se po předchozím průběhu semifinále nechtěl zbytečně nervovat. Seskočil proto z pódia a své dvě písně odehrál bez zapojení. Nakonec se zařadil k dalším dvěma účinkujícím, které porota poslala do finále… My jsme v konečném účtování byli prvními nepostupujícími. Jelikož to bylo skutečně o pověstná „prsa“, tak nás to zprvu samozřejmě zamrzelo, ale s dalším děním na Portě z nás tohle drobné zklamání rychle vyprchalo. Nešlo ani tak o smíšené pocity z nepostupu, ale spíš o to, že jsme nemohli díky výše popsaným okolnostem podat interpretační výkon, se kterým bychom mohli být spokojení. Možná teď mluvíme ústy většiny z účinkujících, kteří se museli popasovat se stejně ostudnými podmínkami. Když už se muzikant jednou dostane na Portu a považuje to za jakýsi svůj muzikantský vrchol sezony, tak by rád odjížděl s pocitem, že podal dobrý výkon a zahrál si na kvalitní aparaturu s profi zvukem. Pokud se k tomu přidá ještě další postup, je to už nadstandard a něco nesamozřejmého.

Když to shrneme do jediné věty, tak semifinále autorské soutěže v Národním domě v Ústí byla jedna velká sabotáž a velká ostuda. Z čí strany a pro koho, to už jsme naznačili. Nejvýše v autorské soutěži nakonec vystoupala skupina Esence. Konečné výsledky nejen autorské soutěže si mohou zájemci najít na stránkách Porty.

Ještě věnujeme malé zamyšlení celkovému dění na Portě v Ústí. Velkou nejistotu a pochybnosti pociťujeme v otázce, kam dnešní Porta vlastně směřuje a komu je určena. Skutečně Porta zažívá svoji renesanci, jak lze vytušit z některých hlasů? Nescvrkla se jen na pouhé soutěžní klání muzikantů a prořídlý potlach pro lidi s nostalgickou slzou v oku? Snad by se dalo v případě letošního finále v Ústí operovat s faktem nepříznivého počasí, ale pokud má někdo opravdový zájem o tuhle hudbu, neodradí ho od účasti na Portě ani trocha toho deště. Navíc když je program přesunut do interiéru. Bylo by smutné, kdyby si pak muzikanti hráli už jen sami pro sebe a k nepočetné skupince posluchačů by náležela odborná porota, která hudbu posuzuje. Nikdo už jistě nečeká nové „Lochotíny“ a hmatatelného ducha pospolitosti mezi diváky a muzikanty. I věčné uchylování se k nostalgii po dobách dávno minulých, které představovaly vrchol československé F&C scény, a srovnávání se současností by nikam moc nevedlo.

Dnešní společnost je až příliš roztříštěná. A nejen kulturně. Přece jen však zážitek, kdy legendární Pacifik s Tony Linhartem v čele (jedni z vystupujících hostů při finále autorské soutěže) hraje pro poloprázdný sál hlavního ústeckého KD, vyvolává lehkou obavu z toho, aby ten náš národ podivnejch ptáků nevymřel.

Za obrovské neštěstí letošní Porty v Ústí považujeme umístění jedné venkovní scény určené k nesoutěžním vystoupením hudebníků do prostoru před komplex obchodního centra Fórum. Chápeme sice snahu pořadatelů přiblížit F&C muziku lidem, kterých se logicky pohybuje nejvíce v centru města, ale zavání nám to poněkud nápadným podbízením se někomu, komu je tahle muzika ukradená nebo ji vnímá tak napůl ucha. Tohle snad nemá naše scéna zapotřebí. Proč umisťovat pódium přímo před svatostánek konzumu doplněný podniky typu KFC? Jak bylo patrné, pro lidi s plnými nákupními taškami nebo ládující se smaženým kuřetem z Kentucky byli vystupující muzikanti více než nezajímavými objekty, co si jen tak pro sebe brnkají. To asi nebude to pravé publikum… Pro příště by bylo vhodnější a smysluplnější zapálit někde stranou táborák (bez ironie), kde by se sešli lidi stejné krevní skupiny, muzikanti a posluchači dohromady. V tom by byl alespoň kus opravdovosti. Proč si nechat semlít naši hudbu hodnotami z úplně jiného světa? Proč lpět za každou cenu na tradičním Ústí a nezvolit pro mezinárodní finále prostředí více pasující k téhle muzice? Třeba by nebylo marné nechat se inspirovat Národním finále, kterému sluší přirozené prostředí v Řevnicích.

Co pro nás bylo nakonec vrcholem letošní Porty v Ústí? Doufejme, že v tuhle chvíli nebudeme mluvit jen za sebe, ale ten pravý záchvěv pospolitosti a souznění se odehrál zcela mimo soutěžní pódia. Na nekonečném hudební sejšnu trvajícím do ranních hodin, kdy se vytvořilo příležitostné, zato však sourodé hudební těleso. Při hraní klasických „kousků“ se mentálně protnuli všichni, jimž jsou kamarádství, vandry a večerní ohně tou nejbližší filozofií a cejchem na celý život.

Pavel Pazourek (skupina Vedvou)