Balbínově poetické hospůdce v Praze my, co tam chodíme (já tedy pravidelně na Panelákové fotry), říkáme Balbínka. Šel jsem si tam poslechnout kapelu Mrakoplaš, protože jejich nedávný charitativní koncert v Bohnicích pro klecanský výzkumák, bojující s Alzheimerem, vynesl i s dražbou muzikantských propriet úctyhodných 70 100 korun a mě zajímalo, jak si tahle dvacetiletá kapela povede i v ´normálním koncertu´.

Pět dospělých chlapů – kytaristé Martin Kalenda, Pája Lipták, foukačkář Petr Vrabec, baskytarista Petr Maršík a bicista Pavel Douša – začalo pro někoho možná překvapivě písničkou o dívčích šatech a hned po ní i songem o malé slečně, co nemůže u stolu zlobit, aby se tatínek nenaštval, a tak si raději brouká písničku, kterou zná jen ten, kdo ji tu písničku naučil. Rachot bicích, elektrických kytar a nazvučené foukačky ubíral na intenzitě ve chvílích, kdy některý z kytaristů zpíval, což bylo dobře, protože písničky měly obsažný text. Pája Lipták – většinou on – rýsoval svými šesti strunami melodii a kreslil hudební ozdoby svými kmitajícími se prsty. Ale holčičí tématika byl jen začátek, vzápětí nebylo pochyb, že to hrají chlapi.

Nejsem hudební recenzent, ale v Balbínce, kde v půli sálku jsou na zdi napsána slova Karla Kryla „Nevěř ostnatému drátu, byť se stokrát tvářil jako stonka od růže“ mě při hraní Mrakoplaše napadaly různé myšlenky, vyvolané slovy písní nebo náladou. Třeba při písni o personálním Ježíškovi (abyste si i v letním horku uvědomili, že budou Vánoce) zpívané Pájou anglicky nebo při sloce o bílém havranovi a černém sněhu, zakončené konstatováním, že venku vždycky chumelí.

Chlapská tématika začínala mít navrch nejen písní Neberou, která kupodivu není o rybách, ale o lásce, pokračovala dvěma songy z půl roku mladého cédéčka a dočasně ji ukončila jen přestávka, ohlášená Martinem původně na deset minut, ale opravená Pájou podle zvyklostí lepších divadel na patnáct, podle nejlepších na dvacet minut.

Druhá půle začínala už zase chlapsky Návody, protože správný chlap má návody na všechno, nedostal jen ten jediný – na tu svou. Martin vystřihl i druhou píseň večera v angličtině, tentokrát Ohio z roku 1968. Že se dá biblický příběh o ukřižování povědět muzikou, dokázali náramně, a stejně náramné bylo i sólo na kytaru a bicí, k němuž si Pája klekl před bicí soupravu, a my v sále jsme mohli v duchu kleknout před nefalšovaným muzikantstvím. Energie pěti muzikantů kulminovala, ovšem ukázalo se, že kromě muzikantských mají i životní zkušenosti, protože před koncem koncertu se dostali k moudrému smíření ve vztahu.

V Balbínce je maličké jevišťátko, kdyby měla kapela jen o člena víc, už by se tam asi nevešel. Ale jedno je jisté: na pražské hudební mapě je to další kultovní místo.

Foto: Markéta Kalendová