Krušnohorští Stráníci pořádali v minulých letech vánoční koncerty v litvínovském kostele. Jenže při teplotě – tedy spíš chladu – pět stupňů nedržely nástroje ladění, muzikantům křehly prsty a posluchači se tetelili zimou. Tak spojili příjemné s užitečným a prosincovou Návštěvu u Stráníků pojednali v útulném a vyhřátém klubu Docela velkého divadla jako vánoční koncert.

Návštěva u Stráníků

Spíkr Míra Ošanec využil toho, že Litvínov je hokejové město, a hned po uvítání návštěvníků vymezil hřiště, na kterém se bude hrát, na tři třetiny. V první začne skupina Mirek (tedy Míra) doplněná Stráníky a nejčerstvější posilou skupiny, kterou je kontrabasista Jirka Znamenáček ze slánského Potokapu, ve druhé se muzikanti obmění (tedy řekl dokonce, že přijdou náhradníci, ale to určitě nemyslel vážně) a ve třetí to zase Stráníci i s Mírou a Jirkou uvedou na pravou míru.

Lidí přišlo do klubu tolik, že domácí paní Ivanka musela nahonem sehnat měkké taburety a vytvořit z nich další sezení v jediné zbylé mezerce před pódiem, aby se všichni vešli. A na pultu u šatny se nahromadily příspěvky šikovných kuchařek do soutěže o nejlepší vánoční cukroví.

Písničky začaly tradičně jednou od Petera, Paula a Mary a držitel slova Míra nasadil od samého začátku takové grády, že atmosféra se nerozbíhala, ale skvělá rovnou začala. Jen co představil nového kontrabasistu upozorněním, ať si diváci všimnou, že se pořád usmívá, protože mu to přikázali, uzemnil rozjařené posluchačstvo sdělením, že teď přijde skladba od držitele Nobelovy ceny. Takže diváci, kteří – zcela podle zazpívané písně shodili zátěž, co je drží na zemi – dostali na vybranou, zda slavnou cenu dostal Bob Dylan, nebo Robert Zimmerman.

Aby se moc nezadýchali, šli si dva členové kvarteta odpočinout na střídačku a Luboš s Verunkou zavzpomínali, kterou píseň z nového cédéčka ještě v Litvínově nehráli a prokládali to buď informacemi o lednové Návštěvě nebo filozofickými traktáty typu „Smysl má každá bolest, i když ji nelze dneškem pochopit“, což umocňovalo vánoční náladu přeplněného klubu, zvlášť když za chvíli zněl legendární liberecký hit s refrénem „To se budem mít!“

Druhá třetina nepatřila náhradníkům, ale bohumínskému Otovi Maňákovi, otci již dávno proslavené tamní skupiny Sluníčko. Skromný muzikant se svěřil, že nebude hrát věci z desek, ale to, co si píše doma do šuplíku. Dočkal se po každé písni takových ovací, že to skutečně připomínalo ohlas litvínovského stadionu po gólu v brance soupeře domácích. Ať zpíval lidovou písničku, nebo song o Mozartovi či Bachovi. Chtěl končit slovenskou verzí Cikánského pláče, jejíž refrén s ním zpíval a tleskal celý klub, ale potlesk trval tak dlouho, až Ota tiše spustil nádhernou a neuvěřitelně citlivou píseň o nadcházející mamince, která se jmenuje Heřmánková. Stráníci ji dostali od Oty na svou novou desku a autorské znění jen potvrdilo, jak pokorně a cituplně ji na desce zpívá Verunka.

Třetí třetina patřila nejdřív třem písničkám v Mírově podání a s Lubošovým doprovodem, pak si pozvali „oblíbený zbytek“, tedy Verunku s Jirkou a zněly další oblíbené písně. Poslední bylo Loučení, ale protože – jak uvedl Míra – to bylo 0:0, „asi nastane prodloužení, o kterém rozhodne rozhodčí – tedy vy, diváci“.

Luboš vyhlásil výsledky kuchařské soutěže. Kupodivu sladkého bylo pomálu, třetí skončily černobílé tyčinky paní Týcové, druhé Romaniny škvarkové placičky a vítězství si odnesla paní Brožová, maminka protagonisty skupiny Devítka, která dorazila se sekanou, ale po té se jen zaprášilo…

Přídavky byly ve znamení Mírovy zásady, že koled je všude plno, a tak oni je hrát nebudou. Třetí a poslední přídavek Ta zem je tvá zem nazval jejich koledou, vyzval zpívající auditorium, aby se tvářilo vánočně, a popřál všem krásné Vánoce.

Mikulášská na Kalku

O den později se konala Mikulášská na Kalku. V jídelně u nazdobených stolů kozí farmy Terezky a Vaška Drexlerových začali zbylí dva Chudinkové Jařenka s kontrabasem a Max s dvanáctkou, protože Kaďourův part a jeho foukačka zněly už jen virtuálně z nebeské báně. Po pěti písničkách přišel ´Ten, na něhož se všichni nejvíc těšili´, což není indiánské jméno investigativního novináře Standy Motla, ale prostý záznam skutečnosti. Standa začal o svých setkáních s Lídou Baarovou, protože při jeho přednáškách byla naše slavná herečka díky filmu Filipa Renče v našich kinech nejčastějším tématem posluchačských otázek, a než došlo k obšírnější besedě, promítl svůj film o tragickém osudu Lídiny sestry Zorky Janů.

Standa zase nezklamal. Použiji toto v podstatě klišé k vyjádření spokojenosti celé zaplněné  Drexlerovic jídelny, když se autor filmu a dnes už ojedinělá novinářská osobnost rozhovořila o herečce, kterou osobně poznal a rozhodně popírá zjednodušenou charakteristiku umělkyně, že to byla alkoholička, která spala s Goebelsem. Mikulášských je v tomto období po naší vlasti celá řada, ale díky Standovi Motlovi a jeho kauzách, o nichž umí ohromně vyprávět, se právě krušnohorský Kalek výrazně odlišuje, ke spokojenosti všech, kteří tam v posledních letech vážili cestu.

Ovšem nebyla by to Mikulášská bez svaté trojice, které vévodil – už tradičně – 203 cm dlouhý Mikuláš Jirka, s mitrou dosahující půl třetího metru, a zvučnému hlasu jeho výzvy neodolali rázem zdětinštělí dospělí, dolovali ze svých pamětí básničky, zpívali společně koledy i jiné písničky a radovali se – opravdu jako malí – z dárečků od Anděla. Čerti byli dva, načernění jaksepatří a menší z nich – Ota – se co chvíli měnil ve sbormistra, dirigenta a určovače tónu.

Když dozněly poslední veršíky a sloky a Anděl – vlastně Andělka – rozdal poslední dárečky, rozveselili obdarované Chudinkové, kteří dokonale naplnili podtitul svého názvu – Zájmové sdružení pro zesurovění trampské písně. A aby se hudební váhy večera vyrovnaly, umyl se čert Ota do podoby bohumínského muzikanta Oty Maňáka a rozcvičen ještě z litvínovského koncertu roztleskal svými tichými písněmi ze šuplíku Drexlerovic stavení. Stráníci – Luboš s Verunkou – doplnění o Jařenku a Otu pak zanotovali rorát, který si s nimi opakovali všichni.

Venku už byla dávno tma, na polích kolem bílo, ale v srdci teplo a radost.

Foto: Pavel Šafář a Luboš Stráník