Doping rozeznáváme dvojí: nepovolený a povolený. Ten nepovolený jsou ty všelijaké bobule, medikamenty, krevní konzervy atd. Povolený jsou diváci, dobrý psycholog apod. Mým povoleným dopingem do života jsou koncerty skupiny Panelákoví fotři.

Zatím poslední, který jsem absolvoval, byl v dubnu v Balbínově poetické kavárně, které se ovšem většinou říká jednoduše Balbínka.

Zvykl jsem si chodit včas – ať jde o hokej, odjezd vlaku nebo koncert. U Panelákových fotrů to má ještě jeden důvod: dávno před začátkem koncertu už jeden z fotrů Zdeněk Vidlák chystá stojany a mikrofony, ale to ten důvod není, to se děje na většině koncertů. Podívaná, kterou si nikdy nechci nechat ujít, začíná ve chvíli, kdy se Panelákoví fotři dostaví v plném počtu čtyř a na malé jevišťátko Balbínky začnou nosit kufry, tašky a další propriety, které by naplnily náklaďák. Michal Knébl si obstaral důchodcovský vozík s kolečky, kam lze přivázat dva kufry a ještě mu zbyde jedna ruka, Jarda Budil nosí kytaru ve futrálu na zádech, takže může krkem kytary srážet vybavení klubu dle libosti.

Jak se všechno – včetně židlí pro umělce – na podium vejde, je zázrakem přírody. Skutečností zůstává, že muzikanti se drží svých určených postů nikoliv z kázně, nýbrž protože jsou obklopeni svými kufry a taškami plných rekvizit. Spíkr kapely Jirka Kyncl darmo neříká, že diváci si zaslouží zažít každou písničku v 3 D. Každá je totiž vymakaná jiným nápadem a vyžaduje jiné rekvizity.

Když už není na jevišti ani kam plivnout, nastoupí Panelákoví fotři v bílých doktorských pláštích, pozdraví diváky a začnou sundáním plášťů odhalovat své tepláky, vesty, břicha, svaly, aby si diváci přišli na své.

Úvodní píseň (s názvem stejným, jaký má kapela) hned dá tušit, na jaký koncert naplnili diváci Babínku k prasknutí a jen díky úžasnému pamatováku domácího pána Jirky Hrdiny začaly mizet cedulky Rezerve přesně podle jeho plánu.

A koncert začal, jednotlivé písně doprovodil úsporným, leč zásadním slovem Jirka Kyncl. Dvě z přehršle jeho fotrovských myšlenek uvedu, abych tak vlastně pomohl těm, kteří na Panelákové fotry půjdou poprvé. Připomněl citátem pana doktora Plzáka, že pro ně jako lidi vyššího středního věku platí, že příprava k aktu je obvykle mnohem delší než akt samotný (hovoříme samozřejmě o muzice a muzikantech) a stejně tak platí, že není uměním hrát na nástroje, na které umíme, ale naopak.

Nebudu tady líčit celý koncert, protože to ani nejde. Jen nechci zapomenout, že většina písní je ze života, o čem svědčí už některé jejich názvy: Malý nástroj, Zase tě bolí hlava, Profesor, co má velký procesor, Dudačka, Prase, Mistr světa, Železní muži, Einstein, Na malou, Mažoreti atd. 

Rozjásané publikum se samozřejmě nespokojilo se závěrečnou písní, kterou fotři mistrně provedli na stejný text jako píseň úvodní, ovšem protože jsou solidními muzikanty, zapívali a zahráli ji na obě známé písně najednou: na ruské Podmoskevské večery a americký Dům u vycházejícího slunce. Ani to nestačilo, a tak další podařený fotrovský večer skončil rapováním šedesátníků proti krtkovi. Že jsem odcházel řádně nadopovaný - a nebyl jsem sám - ani není třeba zdůrazňovat.

Poslechněte si písničku Zas tě bolí hlava:

{vembed Y=HGm_Z0ERrjE}

Foto: archiv kapely