Ano, i v dvaasedmdesáti si pořád někam jdu, i když na těle a na duchu není vždycky ejchuchu, dodává populární multižánrová zpěvačka, která neustále někam směřuje, hledá a objevuje. Jako vždycky originálně, hravě, tak, že ostatním kolem sebe předává radost.

Tohle všechno platí i o jejím novém albu. Jmenuje se příhodně: A tak si jdu… Přináší dvanáct písní napříč žánry. Koubková se obklopila prvotřídními muzikanty, takže poslech desky je velkým zážitkem. V jakékoliv denní či noční době a v jakémkoliv rozpoložení duše. A když si k tomu vezmete do ruky výtvarně vtipný booklet, nemá to chybu. 

Některé texty na desce jsou téměř depresivní; kam se ztratila vaše radost ze života? 

Neztratila se. Víte, to musíte brát s nadhledem, alespoň někdy. Smutná ta deska být neměla. Pravda, v některých písničkách je zaznamenán neradostný stav věcí, ale všechno jsou to písničky. A pěkné.

Nicméně třeba Země se otřásá moc optimisticky nevyznívá…

Tenhle text reflektuje to, v čem žiju. A ano, ten text je smutný. Pojednává o smutných věcech, které nás obklopují – ať už se týkají politiky či Alzheimera. Nebo všelijakých současných adrenalinů, jako je třeba jízda po dálnici D1. Kdykoliv po ní s kapelou jedeme, bojím se, co by se mohlo stát.

No a pokračujme – Hvězdy nesvítí taky nejsou veselá písnička.

Ale je krásná! No jo, to jsem taky něco zažila. Ta písnička vznikla ve Špindlerově Mlýně, na terase, venku, pod hvězdami, které už pak nesvítily. Prostě jsem zase dala najevo svoje zážitky a pocity.  

Což asi platí o všech vašich textech. 

Je to tak. V podstatě všechny moje texty vycházejí z mého života, z mých pocitů, z toho, co vnímám a co se mě dotýká. Na téhle desce jsou pak ale ještě i tři texty, které moje nejsou. Jsou od učitelky z Třebíče Mirky Hedbávné, která má cit pro zvukomalebnost češtiny. Vyšly jí už tři knížky poezie, ale je taky skvělou fotografkou, jejíž fotky se často vystavují i na výstavách v Praze.

Čím je vaše nové album A tak si jdu…, vedle těch předchozích, výjimečné?

Je pestré. Je na něm hodně nálad a taky zvuků. Na desce nás účinkuje osm. Všichni dohromady v jedné písničce sice nikdy nehrajeme, ale i tak je to album zvukově různorodé. Hudební nástroje vždycky v té které písničce umocňují náladu, o kterou mi jde. 

Třeba?

Třeba v písni Hvězdy nesvítí je to kontrabas, ten to začne, a kolem něj se pak nabalují varhany, další nástroje, a celé je to jemné. A například v písni Tvá pýcha mě míchá je úžasný baskytarový groove, který hraje Zdeněk Wimpy Tichota, který ten groove umí nejlíp. A Roman Hampacher si konečně může zahrát na elektrickou kytaru, která se k tomu taky hodí. Věřím, že jak je deska vlastně žánrový crossover, každý si vybere to svoje. Tu desku rozhodně každému doporučuji! (smích)

Vedle hudby je tohle album, tedy obal a booklet, moc pěkně vyřešeno i výtvarně.

To se opravdu povedlo. S výtvarníkem Luďkem Bártou spolupracuji už od knihy Básně z jazzové dásně. On má skvělý humor, který se mi líbí. Z téhle spolupráce vznikl i animovaný klip. Taková animovaná záležitost není nic levného, ale Luděk spolu s Ondřejem Pechou, který to rozpohyboval, mi dali dobrou cenu. Samozřejmě jsem něco platila, ale ne tolik, kolik by to doopravdy stálo. 

Jak se sama sobě líbíte jako animovaná postavička?

(smích) Já to beru s humorem. Červená hlava samozřejmě nesmí chybět, a všechno kolem se mi líbí. Ten humor je důležitý. Navíc klip nekončí pesimisticky. Duch sice vyletí, ale v klipu do mě zase přiletí, já si pískám a jdu si dál…

Na rozdíl od písničky samotné.

No, jak se to vezme. Ale ženská se samozřejmě bojí v noci chodit sama venku. Když se s klukama vracíme z koncertu, vždycky mě vezmou až k domu. Sama se po nocích rozhodně nepotuluju. Protože se samotnou ženskou v noci na ulici to nemusí skončit vždycky dobře. 

Jak moc jsou aranže písniček hotové před tím, než jdete do studia, a jak moc se ještě ve studiu dotvářejí?

První je samozřejmě nápad, tahle fáze probíhá hodně mezi mnou a Romanem, scházíme se a komunikujeme přes maily. Když už máme pocit, že to tak asi je, bavíme se o tom, jaké barvy, nástroje a aranže by se hodily. Pak zkoušíme už všichni dohromady, a konečná instrumentace vzniká kolektivním přičiněním. Do studia už jdeme připravení. Při natáčení hrajeme živě, já jsem jakoby v režii a za sklem vidím kytaristu, varhaníka a basistu, a v další kukani bubeníka. Všichni na sebe vidíme, je to v podstatě jako na živém koncertě. Takhle spolu můžeme komunikovat, což potřebujeme. Tímhle způsobem se při nahrávání může třeba ještě trošku změnit improvizace, někdo vidí, že mu to zrovna jde, a zahraje ji delší. To jsou ale jediné změny, které ještě můžou nastat. A většinou na desku bereme hned první nahrávku. Maximálně druhou. 

Občas mluvíte o své oblíbené vinotéce na Vinohradech, a to i jako o inspiračním místě. Jsou na vašem novém albu nějaké písně, které mají základ právě tady?

Tahle vinotéka je skutečně moje oblíbené místo. Tam poznáte život. S lidmi různých profesí nebo už žádných profesí si tu můžete popovídat a přitom popít dobré víno. To je příjemné. Na tomhle cédéčku je písnička nazvaná Čekám jak škeble na útesu. Do téhle vinotéky chodí takový vysoký, štíhlý pán, bývalý filmař, a ten občas něco prohlásí. A onehdy pronesl větu Čekám jak škeble na útesu, co mně voda přinese. To jsem si musela napsat, protože něco takového člověk hned tak nevymyslí. K tomu jsem si přimyslela jednoduchý text a šla s tím za Romanem Hampacherem. On v první chvíli moc nevěděl, jak na to, já jsem si začala pískat jednoduchou melodii a řekla jsem mu: hele, to je taková lidovka, mělo by to mít ducha jako písničky Erica Claptona. To pomohlo. Na hudbě jsme se v tomhle případě tedy podíleli oba. A základ písně je právě v mojí oblíbené vinotéce. Musím říct, že tahle písnička vždycky všude zabírá.

Celá deska nádherně propojuje žánry – od až pink-floydovských sól a ploch až ke stylizované ruské lidové písni. Myslím tím první část písničky Táhne táhno.

No jo, to máte pravdu!  Ale když komponujete, takhle neuvažujete. Výsledný tvar vznikne podle toho, jak to zrovna cítíte. A to mě baví. 

Poměrně často zdůrazňujete, že jste mnohem různorodější než jen jazzová zpěvačka. Vadí vám, že jste pořád nejčastěji označována právě takhle, někdy dokonce jako první dáma českého jazzu?

Ale ne, vždyť jako jazzová zpěvačka jsem, v uvozovkách, vznikla. Když jsem v devatenácti, dvaceti lezech slyšela Ellu Fitzgeraldovou, úplně mi tahle muzika uhranula. I když jsem dobře věděla, že nikdy Ellou Fitzgeraldovou nebudu, že chci být svá a jít si svojí cestou. Později jsem měla projekt Horký dech, a to už vlastně jazz nebyl. A pak jsem šla dál a dál. Takže zpátky k otázce. Označení jazzová zpěvačka mi nevadí; vadí mi ale, že nálepka „jazz“ odrazuje pořadatele koncertů a festivalů. To je špatně.  

Jakou nálepku byste dala sama sobě?

Jsem prostě Koubková. Žádná stojatá voda! Jestli jsem jazzová, bluesová, bigbítová, rapová a kdovíjaká ještě – tak to jsem prostě já! Nečekejte ode mne, že budu pořád v jednom stylu. To ani náhodou!

A měníte se (s přibývajícím věkem) jako člověk?

Musím se měnit, ostatně mění se svět kolem mě. Nemůžu být pořád stejná. Samozřejmě – pořád jsem to já, Koubková, s určitou povahou a určitými reakcemi. Ale svět se mění, obzvlášť po devadesátém roce, a to jak u nás, tak i jinde. Tohle všechno na člověka nějak působí, ovlivňuje ho. Taky proto mám některé texty spíš vážnější. Ale při práci na nich si taky trochu oddechnu. 

Co vás čeká v nejbližších dnech a měsících?

Hlavně se teď chci věnovat tomu, aby se moje nové cédéčko dostalo do světa. S tím souvisejí koncerty a různé pořady, třeba na Vltavě v Českém rozhlase. Jak jsem řekla, to album je hodně pestré a tak by mohlo zaujmout větší množství posluchačů. No a jinak… vlastně teď nemám nic nového, mám ale doma štosy poznámek, které čekají na roztřídění a zpracování. Ráda bych připravila a napsala něco pro děti. O muzice. Hravým způsobem, tak, aby je to bavilo. Můj bratr Petr Zajíček je vynikající jeskyňář a taky dělá skvělé fotky. Tak uvažuju vzít to dětské povídání přes troglodyty, prehistorické jeskynní lidi, kteří u nás kdysi žili. Snad to dám jednou dohromady. No a taky musím cvičit, protože chci být zdravá, a na zdraví ani na duchu není vždycky ejchuchu. To koneckonců říkám i v bookletu alba A tak si jdu... Takže když to shrnu, můžu o sobě říct: a tak si čekám, jak škeble na útesu, co mně voda přinese. Protože tak to je. A důležité je taky mít chuť chtít. Občas se totiž stane, že se nechce vstávat a vlastně není chuť na nic. Stává se to. A to je ošklivý. Tak tohle chci zažít co možná nejmíň.

Foto: Martin Kubica

Zdroj: Supraphon